neděle 18. února 2018

Barevný závoj – W. Somerset Maugham

Jedenáctý román W. Somerseta Maughama Barevný závoj poprvé vyšel v roce 1925, přičemž česky byl publikován již v roce 1929. Somerset Maugham byl ve své době velmi populární a ve 30. letech byl nejlépe placeným britským autorem. Jeho styl byl přímý bez zbytečných kudrlinek s důrazem na psychologii postav, přičemž jeho romány, které můžeme označit za klasické, stojí v kontrastu k novým „moderním“ románům dalších britských autorů jako byl Joyce nebo Woolfová. 

Romány Somerseta Maughama jsou často autobiografické, přičemž v Barevném závoji autor zúročil svůj pobyt ve východní Asii a rovněž studium medicíny. Předobrazem k románu mu byl úryvek z Dantova Pekla, který v něm podnítil představivost. Vlivem toho se jedná o jediný autorův román, kde začíná od příběhu a nikoli od postav. Barevný závoj dostal název podle sonetu P. B. Shelleyho („… barevný závoj, který ti, kdo žijí, zvou životem“) a je moderním románem o vztahu dvou odlišných lidí. Ty lidé kupodivu spojuje manželský svazek, avšak zatímco se starší bakteriolog Walter do své choti skutečně zamiloval, Kitty si sňatek vybrala jako způsob k vymanění se z rodinných pout a společenskému postupu. Po svatbě Walter s Kitty odjíždějí do koloniální Číny. Rezervovaný a přemýšlivý Walter je opakem Kitty, která touží po zábavě a povyražení. Záhy svého manžela začne podvádět s ženatým Charliem Townsendem, který dává na obdiv vysoké společenské postavení. Kitty je do Charlieho bezhlavě zamilovaná a neuvědomuje si, že zašla příliš daleko. Svého manžela obviňuje ze zbabělosti, citového chladu a nespolečenskosti. Pošetilé Kitty se však milostný románek vymstí, neboť Charlie si je dobře vědom svého postavení, které nechce ztratit a už vůbec ne pro jednu z mnoha milostných avantýr. Walter, který nevěru odhalí, Kitty postaví před volbu, buď se Charlie rozvede se svou ženou a vezme si Kitty, nebo zůstanou spolu a odejdou do čínské provincie, kde zuří cholera. Když je Charlie postaven před volbu rozvodu s manželkou nebo vztahu s Kitty, dává přednost svým vlastním potřebám a Kitty nezbyde nic jiného, než svého muže následovat do nákazou zamořené oblasti.

Přesun do cholerou zasažené oblasti pro Kitty představuje životní zlom, jednak se musí vyrovnat se ztrátou Charlieho, který se k ní zachoval sobecky, ale také se obává o svůj život. Kitty se cítí jako oběť, brzy si však uvědomuje, čeho se dopustila. Walter se nyní plně věnuje boji proti nemoci a se svojí manželkou žije v jakémsi neutrální vztahu, v němž se snaží zakrýt své zlomené srdce. Kitty si začíná uvědomovat svoji pošetilost a povrchnost. Přesun do izolované oblasti je pro ni příležitostí k přemýšlení, pokoře i novému začátku. Kitty si překvapivě uvědomuje, že chce také pomáhat a být užitečná. Vezmou ji proto mezi sebe řádové sestry, u nichž vychovává děti. Kitty spěje ke smíření, které je však narušeno tragickými událostmi, v jejichž světle bude Kitty postavena před nové zkoušky.



Barevný závoj je v první polovině milostným románem, kde je Kitty vylíčena jako nesnesitelná a znuděná manželka. O Walterovi se toho moc nedozvídáme, a když, tak jen jaksi nepřímo. I tak je to ale dost, abychom poznali, že každý z nich je jiný. Walter však v sobě nese upřímnou lásku, kterou k němu Kitty nikdy nechovala. Určitý náznak opaku vyplývá z druhé části knihy, kde dochází ke Kittyně prozření. Ke slovu se dostávají její lepší stránky a rovněž laskavost a obdiv k Walterovi. Dozvídáme se také něco o jejím rodinném zázemí, z něhož vyplývá citová vychladlost a matčina manipulativnost. Odchod s Walterem je sice pro Kitty cestou pokání, avšak život se ubírá svými vlastními cestami, kde ne každému je dovoleno zcela odčinit své hříchy. V tomto smyslu je Somerset Maugham velmi realistický a nedovoluje Kitty skutečně zakusit sílu odpuštění. Nevydává se tedy po očekávané cestě vyústění milostného dramatu, ale nechá jej zcela bez příkras působit na čtenáře. Je pravdou, že psychologie postav je propracovaná, ale velkou část si musí čtenář domyslet. 

Nemohu se vyhnout srovnání s filmovým zpracováním s Naomi Watts a Edwarden Nortonem. Vizuálně je film velmi povedený a líbí se mi hudební složka, bohužel film nezobrazuje složitost vztahu tak, jak jej Maugham napsal. V kritické momenty se hlavním postavám dostává rozřešení, v knize však k takové katarzi rozhodně nedochází. Kitty je zde zobrazena možná trochu smířlivěji a Walter naopak surověji. Ke slovu se dostává politické téma a léčba cholery, zatímco v knize jsou tato témata spíše v pozadí. Samotný závěr filmu pak ukazuje Kitty v lepším světle, než v jakém ji viděl samotný autor. Pokud se však vrátím ke knize, mohu ji doporučit jako klasický román v tom nejlepším slova smyslu. Nečekejte však triviální lovestory a la červená knihovna.


pondělí 5. února 2018

Humans of Prague – Tomáš Princ

Čtyři a půl roku Tomáš Princ, filmař a fotograf, zaznamenával příběhy lidí, které potkal v pražských ulicích. Fotografie s texty publikoval na svém blogu Humans of Prague, za nějž v roce 2016 získal Magnesii Literu. Blog je českou obdobou amerického projektu Brandona Stantona s názvem Humans of New York, na který svým názvem přímo odkazuje.



Po více než čtyřech letech se autor rozhodl vydat mnohé z příběhů publikovaných na svém blogu knižně. A tak vznikl titul Humans of Prague od nakladatelství Labyrint. Předně na knize zaujme její formát a příjemná grafická úprava. Kniha vyšla také anglicky a bude určitě ozdobou nejedné knihovny.



Osobně jsem na blog Tomáše Prince přišla až v souvislosti s ML a pročítání příběhů se stalo mojí každodenní oblíbenou činností. Chtěla jsem autora blogu podpořit v jeho činnosti, ale pokud po knize netoužíte, nebo je pro vás jinak nedostupná, stačí zabrousit na stránky humansofprague a pročítat a pročítat.

Nevím, podle jakého klíče byly příběhy do knihy zařazeny. Na blogu jsou příběhy řazeny chronologicky, zatímco v knize jsou asi různě zpřeházené. Mojí pořádku milovné duši by se více líbilo řazení chronologické s uvedením data, ale pro knihu to asi nebylo žádoucí.



Koncept blogu (potažmo knihy) je mi blízký, autor je v podstatě sběratel příběhů obyčejných lidí. Z davu se stávají jednotlivci s jedinečným osudem, myšlenkami, radostmi i bolestí. Příběhy, které jsou nám předkládány jsou samozřejmě určitým výsekem, který se rozhodl autor publikovat, určitý střípek, který autorovi připadal nějakým způsobem atraktivní, významný nebo výmluvný.

Každý příběh je jedinečný, některé jsou vážné, některé radostné, některé jsou delší a jiné jsou zase pouhými momentkami. Starší lidé často vzpomínají na válku, léta v socialistickém Československu, či ztrátu partnera. Mladí lidé hovoří o tom, jaké to je žít po svém, často je z nich cítit nejistota. Jsou tady bezdomovci, námezdní dělníci, dívka, kterou čeká rande na slepo nebo muž, který se bojí své rodině říct, že je gay. Některé z příběhů jsou vysloveně tragické, protože i takový je život. Autor svým „objektům“ kladl otázky typu, o čem přemýšlí, nebo co byl zlomový okamžik v jejich životě. Z jednotlivých příběhů lze vycítit, že autor musel působit na své respondenty velmi důvěryhodně a empaticky, protože výsledkem jsou často zajímavé a intimní příběhy. Humans of Prague je pro mě zachycením důležitého momentu, myšlenky v její instantní podobě. Autor dává hlas obyčejnému člověku, naslouchá náhodnému chodci, aniž by věděl, co mu svěří. O čem byste autorovi řekli vy, kdyby vás jednou potkal?     


čtvrtek 18. ledna 2018

Naposled – Charles Burns

Výrazný představitel amerického undergroundového komiksu Charles Burns se českým čtenářům představuje už čtvrtým titulem. Komiks Naposled vyšel v nezávislém nakladatelství Trystero díky crowdfundingové sbírce na hithitu. Velkorysé celobarevné vydání komiksu opravdu sluší a je radost jím jen listovat.

Naposled je příběhem o selhání mladého umělce, pokřivenou reminiscencí na legendárního Tintina i výpravou do děsivého fantaskního světa. To vše se míchá dohromady zprvu zdánlivě nesourodě, avšak čím více se příběh chýlí ke konci, tím více do sebe jednotlivé linky začínají zapadat. Naposled určitě není komiksem na první přečtení, protože se v něm skrývá celá řada odkazů, vizuálních nápadů i sdělení, která nejsou zprvu ihned zřejmé. Hlavní hrdina Doug se snaží dát psychiky dohromady po rozpadu vztahu s dívkou Sárou, která je pronásledována násilným ex-přítelem. Doug musí čelit nejen fyzickému napadení, ale i osobnímu selhání, které se v děsivé podobě odráží ve snových pasážích. V nich se Doug objevuje jako jakýsi Tintin ve světě podivně připomínajícím tento slavný komiks. Akorát s tím rozdílem, že se nevydává za lákavými dobrodružstvími, ale ocitá se tváří v tvář svým nejděsivějším nočním můrám. Surreálné výjevy, situace i postavy vzbuzují až fyzický odpor a hnus. Burns se zřejmě v této poněkud nevšední poetice cítí jako doma. Právě v tomto světě upside-down se Doughovi promítají v jakési instantní až brutální podobě důsledky jeho činů, vzpomínky, neschopnost se vzepřít a nést odpovědnost. Sám Doug je postavou, která je rozpolcená, na jednu stranu s ním může čtenář soucítit, když musí nenadále čelit nezaviněné situaci v podobě násilnického ex své nové dívky, v určitém momentu však neomluvitelně selhává. Tato neschopnost jej mučivě dohání nejen ve snech, kde se mu v neustálých obměnách připomíná motivy smrti, lidského plodu, krve, vajíček….

Na psychické problémy Douga čtenář nazírá retrospektivně, přičemž chvíli trvá, než příběh začne dávat nějaký smysl. Přesto je komiks od prvního okénka zvláštně podmaňující, k čemuž přispívá jistě i čistý vizuál bez zbytečných okras. Příběh sám o sobě není příliš složitý, i když sleduje více linek včetně té poněkud obligátní, v níž je krátce naznačen složitý vztah s otcem. Mnozí tento komiks asi neskousnou, protože skutečně naplňuje znaky artového, alternativního komiksu. Osobně mám ráda literární výlety do obskurních, fantaskních a absurdních světů (Konec světa & Hard-boiled Wonderland od H. Murakamiho, Písečná žena od K. Abeho, Tatarská poušť od D. Buzzatiho,…), takže snové vize – i když děsivé – mne bavily do posledního okénka.



pondělí 1. ledna 2018

Rok 2017 na blogu

Rok 2017 patřil objevování tvorby Jiřího Hájíčka, přečetla jsem celou jeho vesnickou trilogii. Z odstupu hodnotím Rybí krev jako nejsilnější... Ale i Selské baroko a Dešťová hůl byla vynikající.



Z ostatních knih, které mě v roce 2017 velmi mile překvapily, bych zmínila Vegetariánku a Einsteinovu krev.





Nevynechala jsem ani další slavný titul z americké jižanské literatury a to skvost Vše, co se povznáší, se musí setkat od Flannery O´Connorové.  Další knihou jižanské literatury byla "biografie s prvky fikce" Černý chlapec do Richarda Wrighta. 



Ani v roce 2017 jsem se nemohla obejít bez literárních zklamání. K těm největším patřila Hana od A. Mornštajnové, kolem které se strhl neuvěřitelný poprask a já ho upřímně nechápu... Dále jsem protrpěla Vyšetřování od Claudela a Loutkáře od J. Gaardera. Průměrně dopadla i Gouncourtovou cenou ověnčená Něžná píseň od L. Slimani, Čtyřcestí od T. Kinnunena a Století moudrosti od C. Stoessingerové.

Knížky jsem vybírala intuitivně a podle nálady, takže za tento rok přibyla na seznam 1001 knih pouze jedna kniha a to Gepard od Lampedusy. Setkání to bylo ale více než příjemné...


Tento rok jsem rozečetla i všemi skloňovanou tetralogii Geniální přítelkyně do E. Ferrante. Myslela jsem původně, že se ihned pustím do pokračování, ale dosud jsem v sobě neobjevila chuť tak skutečně učinit. Uvidíme, jestli se do pokračování pustím v tomto roce...

Oddechové čtení zastoupila Madame Chic a Ztracené město Z, které jsem si musela přečíst poté, co jsem viděla příjemný film. 

Z populárně naučných nemůžu nezmínit must have pro všechny gurmety, kuchaře a všechny, co mají rádi jídlo a chtějí se o něm dozvědět více - Dějiny jídla ve 100 receptech od W. Sitwella.

Z biografií mě dlouho zajímal příběh Mitsuko, Japonky, která se provdala za rakousko-uherského diplomata Heinricha Coundehove-Kalergi, a čtení to bylo moc zajímavé.


A konečně ve mně v roce 2017 dozníval silný zážitek z putování do Santiaga, které jsem si připomněla v knihách Divočina a Nesmrtelná túra do Compostely.




Poslední přečtenou knihou v roce 2017 byl Deník americké manželky od S. Kaufmanové.



Nejvíce mě v roce 2017 zaujala už zmíněná Rybí krev a Všechno, co se povznáší, musí se setkat. V neposlední řadě musím zmínit i Zinkové chlapce, kteří mě opravdu zasáhly. Četla jsem i Modlitbu za Černobyl, kterou jsem ještě nestihla zrecenzovat a velmi se těším na Dobu z druhé ruky. 


A na co se těším v roce 2018, především na prohlubování čtenářského vztahu s mými oblíbenými autory, které jsem v posledním roce zanedbávala (Stefan Zweig, Cormac McCarthy, Haruki Murakami). Těším se i na objevování nových autorů, ale i dosud nečtené klasické literatury. A mám chuť pustit do svého života zase trochu magického realismu...



pátek 29. prosince 2017

Deník americké manželky – Sue Kaufmanová

Deník americké manželky, čtyři sta osmdesátý druhý svazek Klubu čtenářů nakladatelství Odeon z roku 1982, který se najde v mnoha českých domácnostech, ale především americká klasika 70. let. V dobách komunismu se na pulty českých knihkupectví dostal zřejmě proto, aby české hospodyňky mohly dostatečně odsoudit konzumní problémy svých amerických kolegyň, které nejen že měly služky, myčky na nádobí, a nakupovaly po telefonu, ale k tomu všemu z toho trpěly neurózami. Tento záměr podpořil i překladatel, když z „Diary of a Mad Housewife“ udělal Deník americké manželky.

Tině Balserové je 36, má dvě děti, manžela advokáta, prostorný byt, služku a psa. Nechodí do práce a její jedinou povinností je být dobrou manželkou a odpovídat za hladký chod domácnosti. To vše by nebyl takový problém, kdyby se Tina necítila každou chvíli na zhroucení. Proto se rozhodne psát si deník a terapeuticky zaznamenávat své kritické období. Ze stránek deníku, který Tina nazývá „účtováním“, se čtenář dozvídá o tom, jak vypadá typický Tinin den, jaké neurózy ji trápí, jaké večírky navštěvuje, jaké přátelství udržuje, jaká byla její minulost a nesplněné ambice. Tina na jednu stranu žije mnohými obdivovaný pohodlný život, na druhou stranu není ničím jiným než manželkou a matkou, která dostává přesný obnos na obstarání domácnosti. V krátkých flashbaccích se Tina zmiňuje o svých studijních letech, snaze prosadit se v uměleckých sférách a podpoře rodiny v „jediném pořádném“ rozhodnutí – vdát se za nadějného mladého muže, který buduje kariéru v právních kruzích. Tina si je vědoma své pozice a svým způsobem ji má ráda, což jí ale nebrání v tom, aby trpce a ironicky neglosovala svůj každodenní boj s domácími povinnostmi, bezmezný servis manželovi a plnění nudných společenských návštěv. Proud jejích myšlenek a sarkastických poznámek je zdůrazněn velkými písmeny, které textu dodávají dynamiku.


Kniha pro mě byla příjemným čtením, které mi v mnohých pasážích připomnělo Woodyho Allena, jeho ironii, jeho nekončící fobie a umění vystihnout absurdnost určité situace. Zvláštní je, že Deník americké manželky chytře osciluje mezi více žánry a jeho vyznění se bude lišit podle toho, v jakém věku se zrovna do čtení dáte. Kdyby Sue Kaufmanová přidala více komických situací, mohl vzniknout čistě humoristický román, kdyby však ubrala ze své ironie a vtipu, vzniknul by vážný román o manželce, která balancuje nad propastí deprese. Sue Kaufmanová však namíchala z obojího trochu, takže s Tinou budete místy soucítit, ale také se zasmějete jejímu břitkému a pohotovému humoru. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli se dá tato kniha vnímat i jako nějaká feministická zpověď, ale nemyslím si, že by ji Sue Kaufmanová takto zamýšlela. Hlavní hrdinka je příliš chytrá na to, aby nemohla dělat to, co doopravdy chce a co ji naplňuje, a svého manžela zřejmě doopravdy miluje. Hlavní hrdinka je jako i sám příběh nejednoznačná, čemuž odpovídá i závěr, který jako by implikoval, že žádný z nás není tak úplně bez bázně a hany. A k tomu všemu každého z nás může potkat osudná ŠESTATŘICETITIDA…

ÚČTOVÁNÍ je opravdu moc přiléhavé slovo. Účtování se svém záznamovém, nikoli počtářském slova smyslu. Účty, účtování – skládat účet z toho, co se děje. Zní to podstatně líp, než zápisník nebo deník. Deník mi připomíná holky v letním táboře, všechny ty tlusté a potící se holčičky, co měly deníky ze zeleného umělého marokénu se zámky a klíčky, které nosily zavěšené kolem špinavých krků. Zápisník mi zase připomíná nejrůznější literární semináře na univerzitě, o Gideovi či Woolfové či Gorkém či Baudelairovi, i když musím připustit, že něco jak Baudelairovo: „Pocítil jsem, jak na mě dechl závan perutí šílenství,“ celkem doslova vyjadřuje to, co se mi odehrává v duši.“   
  

Kaufmanová, Sue. Deník americké manželky. Praha : Odeon, 1982. Strana 8.


pondělí 27. listopadu 2017

Hana – Alena Mornštajnová

Třetí román autorky Aleny Mornštajnové s názvem Hana není zmiňován jinak než v superlativech, výtisky jsou rozprodané a v knihovně si na tento román počkáte možná i pár měsíců. Hana je zkrátka horké literární zboží. I já jsem od této knihy měla velká očekávání, která se však nenaplnila.

Ústředním motivem knihy je jedna rodina a její tři členky. Sestry Rosa a Hana a malá Mira, která je dcerou Rosy. Každá z ženských postav vlivem zvláštního řízení osudu prochází silnou životní zkouškou. Malá Mira drobnou náhodou unikne tragickému osudu zbytku své rodiny, Rosa získává díky matčině prozíravému rozhodnutí šanci na šťastný život, avšak Hana je nucena vypít svoji hořkou doušku do dna. Jednotlivé postavy umožňují vidět ostatní ženy vždy z jiné perspektivy. Hana se zprvu jeví jako nesnesitelná podivínka, ale její chování má zdroj v prožitém utrpení.

Osobně nemohu sdílet nadšené recenze většiny čtenářů tohoto románu. Hana je podle mého názoru zcela průměrnou knihou, která se sice snaží střídáním vypravěčských roviny vytvořit jinotajnou iluzi propracovanosti, ale příběh je v jistých chvílích až banální. Téma holocaustu je vždy tíživé a tragické, ale opravdu se musíme dojímat nad další literární fikcí, když si můžeme přečíst skutečné memoáry přeživších, když můžeme vidět zdařilé dokumenty, nebo navštívit reálná místa? Není nic silnějšího než realita a i přesto, že autorka vychází z historických událostí (epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí a transport Židů do Terezína), vytváří jen další z mnoha literárních klišé na téma holocaust. Chcete se něco dozvědět o holocaustu? Tak si přečtěte raději Člověka bez osudu.


Postavy jsou nepropracované. Jako příklad uvedu rodinu Karáskovu, která se v ději objevuje snad jen proto, aby bylo kam „uklidit“ Rosu. Rovněž „vztah“ Rosy s Karlem je nedořečený. Ona naivní, on protivný starý podivín, a najednou je z toho láska? Ironické mi připadlo, když Hana koupí Miře k narozeninám věnečky, jde vidět, že autorce rozhodně nechybí humor…

Dle nadšených recenzí jsem od Hany očekávala literární skvost, ale vedle jiných současných českých románů jako je Zmizet od Petry Soukupové, Rybí krev od Jiřího Hájíčka nebo Žítkovských bohyní od Kateřiny Tučkové, je Hana jen dalším průměrným románem. Haně chybí upřímnost a vytříbený literární jazyk.


pondělí 30. října 2017

Mitsuko – Vlasta Čiháková Noshiro

Byla jednou z prvních Japonek, které přicestovaly do Evropy, v mládí byla Gejšou a na konci 19. století byla provdána za rakousko-uherského diplomata Heinricha Coundehove-Kalergi. Porodila sedm dětí, jedním z nich byl Richard, zakladatel mírového hnutí Panevropa. V mladém věku opustila Japonsko, kam se již nikdy nepodívala. Velkou část života prožila na zámku v západočeských Poběžovicích.

Že jste nikdy o Mitsuko Aoyamě neslyšeli? Můžete to napravit knihou Mitsuko od Vlasty Čihákové Noshiro. Tato historička umění a japanistka, která v 70. a 80. letech žila a pracovala v Japonsku, se rozhodla knižně zpracovat dosud opomíjený příběh Mitsuko Aoyamy, mladé dívky, která následovala svého muže do Evropy, kde jim byla svěřena správa jejich rodinného majetku (Poběžovice, Pivoň, Zamuto). Příběh je beletrizovaný a je volně založen na šesti denících, které Mitsuko diktovala své dceři Olze v době, kdy již byla těžce nemocná.   



Dramatický příběh mladé Japonky započal v době, kdy byl hrabě Heinrich Coundehove-Kalergi povolán do diplomatických služeb do Japonska. Byl jednou z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších osobností rakousko-uherské aristokracie, ovládal 18 jazyků, zajímal se také o náboženství a filozofii. V době, kdy se Mitsuko v roce 1895 jako jednadvacetiletá vdávala za o patnáct let staršího Heinricha, nevěděla o jeho domovině zhola nic. Přesto jej oddaně následovala do Evropy a postupně mu porodila sedm dětí – nejstaršího Hanse, Richarda, Gerolfa, Elizabeth, Olgu, Idu a Karla. Zlom přišel v roce 1906, kdy hrabě Heinrich předčasně zemřel a byl pohřben na hřbitově v Poběžovicích. Hrabě se vzdělával během celého života a inklinoval nejen ke katolické víře, ale též k budhismu a byl zapřisáhlým odpůrcem antisemitismu. Hrabě Mitsuko miloval, přesto spolu manželé prožili jen 14 let. Po smrti Heinricha se Mitsuko musela ujmout správy panství a zajištění vzdělání svým dětem. Povaha tajemné a něžné manželky se vytratila, uhasla sláva Poběžovického sídla a obdivovaná exotická kráska se změnila v neoblíbenou cizinku. V Mitsuko se přela její hrdá japonská povaha s novými poměry, které nastaly nejen po smrti manžela ale především bezprostředně po první světové válce. Hans i Gerolf bojovali na frontě (pro svého prvorozeného syna hrdá Mitsuko dokonce požadovala převelení do první linie), její dcery musely dočasně přerušit studium ve Vídni a vrátit se k matce do Poběžovic. Po první světové válce jdou děti vlastní cestou a Mitsučino vidění světa se neslučuje s jejich. Hans a Richard se ožení, ale matka s jejich svazky nesouhlasí, nejmladší Karl, na jehož výchovu nikdo neměl čas, utíká do Austrálie. Čím dál častější jsou i roztržky mezi dcerami a matkou, která by si přála, aby se vhodně vdaly, zatímco dívky touží po vzdělání a emancipaci. Mitsuko je již nikdy neprovdala, i když kolovaly zvěsti o tom, že jí nadbíhal maďarský hrábě Pálffy. Sama se aktivně stýkala s japonskými diplomaty a v období před válkou se účastnila mnohých kulturních akcí. Po válce se ale soustředila na vzdělání svých dětí, ona sama byla měšťanského původu s nízkým vzděláním. Poté, co se děti osamostatnily, vztahy v rodině ochladly a Mitsuko zůstala opuštěná. Starala se o ni její dcera Olga, která nakonec zaznamenala matčin životopis.

Příběh Mitsuko je v Japonsku dobře znám, i když podle autorky hraje pouze na romantickou notu a skutečný příběh oklešťuje na pohádku o popelce. Autorka však přistoupila k této látce kriticky a knize předcházelo náročné bádání, o samotné Mitsuko se autorka poprvé dozvěděla v Japonsku v 70. letech. Že autorka ovládá japonské reálie, dokládá spousta drobných detailů o japonském způsobu života, i podrobný poznámkový aparát. Příběh Mitsuko rozhodně není červená knihovna, i když začátek knihy ji může připomínat. Autorka se však rozhodla ukázat Mitsuko nejen jako krásnou cizokrajnou květinu, ale také jako osobnost, která se po smrti muže mění v tvrdohlavou a neústupnou ženu. Autorka jemně, ale výstižně vykresluje vztahy mezi matkou a dětmi, které se začínají vzpírat matčiným nevyváženým emocím. Zároveň se ale autorka zamýšlí nad tím, čemu všemu musela Mitsuko čelit, že se nikdy nemohla vrátit do své domoviny, že byla vychována v japonských tradicích a nikdy nepoznala rodičovskou něhu, kterou pak zákonitě nemohla sama předat (autorka v tomto smyslu naráží na fakt, že tři synové si našli o řadu let starší manželky). „(…) vnější projevy citu nepatřily k japonským zvyklostem. Po lásce dětí zatoužila až příliš pozdě, když ji jedno po druhém opouštělo. Bylo pozdě na vzájemné dorozumění, neboť celý život vyžadovala od dětí jen poslušnost a ony se jí dlouho nevzpouzely. K stáru proto nebyla šťastná a nakonec chtěla všechny v poslední vůli vydědit, s výjimkou Hanse a Olgy. Majetková práva však popřela sama historie, z rodového vlastnictví nezbylo nic. „ (279)



Příběh Mitsuko je bezesporu zajímavou kapitolou také českých dějin a Vlasta Čiháková Noshiro jej zaznamenala s velkou pečlivostí. Chápu, že někomu nemusí vyhovovat beletrizace, mně však vůbec nevadila a v lecčem mi připomněla knihu o Sidonii Nádherné od A. Wágnerové. Příběh Mitsuko je zajímavý i svým bohatým kulturně politickým pozadím přelomu 19. a 20. století a později též obdobím 1. světové války. V tomto smyslu jsem ocenila, že každá kapitola označená příslušným rokem nese v úvodu souhrn významných událostí, které se toho roku udály a čtenáři tak dopomůže uvědomit si široké souvislosti. Kniha je opatřena bohatým obrazovým materiálem, přehledem členů rodiny, ale také poznámkovým aparátem, který však neruší hlavní osu příběhu přílišnými podrobnostmi. Velmi zajímavé jsou i medailonky Mitsuko a jejích dětí, z nichž nejznámější je jistě zakladatel Panevropy Richard. Příjemnou tečkou je autorská poznámka o tom, jak je na příběh Mitsuko nahlíženo v Japonsku a co vše zahrnovalo autorčino bádání.

Pro své chorobně střežené sny zemřela předčasně, osamocená a fyzicky i psychicky ochromená. Jako matka Richarda Coudenhove byla nazývána „matkou zakladatele moderní Evropy“, avšak sama považovala toto přízvisko za ironii – vždyť po celý svůj život toužila alespoň jedenkrát podívat se zpět do rodné země a neustále musela předstírat něco, co narušovalo její bytostnou identitu. V jistém smyslu tomu však nemohlo být jinak – jestliže se její děti rozprchly do světa žít ve shodě s kosmopolitními tradicemi svých předků, osud dal nakonec za pravdu ideálům hraběte Heinricha a syna Richarda – žít kdekoli ve světě, který je v zásadě jenom jeden. Mitsuko nebyla pochována po boku svého manžela. Manžel odpočívá na čelním místě hřbitova v blízkosti poběžovického zámku, slavného i svou historickou židovskou a německou obcí. U boční hřbitovní zdi je pohřben věrný sluha Babik. Samotu jejich náhrobků lze však chápat jako konečnou spravedlnost, z hlediska rozdílnosti pohledu manželů na svět. V tomto smyslu se sen o věčných milencích nenaplnil.“ (287)


Noshiro, Vlasta Čiháková. Mitsuko. Brno: Jota, 2015.  


pátek 22. září 2017

Něžná píseň – Leila Slimani

Nejvýznamnější francouzskou literární cenu si v roce 2016 odnesla Něžná píseň původem marocké spisovatelky Leily Slimani. Literární kritici si povšimli již jejího debutu V lidožroutově zahradě, který mnozí označili jako moderní podobu paní Bovaryové. Díky Gouncourtově ceně byla Něžná píseň přeložena i do češtiny a čtenáři se tak mohou seznámit s tím nejlepším, co francouzská literatura (podle kritiků) nabízí…

Manželé Myriam a Paul jsou klasickým párem střední třídy, jejichž život se převrátí založením rodiny. Paul je hudebním producentem, který se křečovitě přidržuje představy, že nestárne a Myriam záhy po narození druhého dítěte netouží po ničem jiném, než se vrátit do práce a pokračovat v kariéře advokátky. Rozhodnou se, že si najmou chůvu, aby se ani jeden nemuseli ničeho vzdát. Louisa se zdá vhodnou adeptkou, skvělou chůvou, dokonalou hospodyní a k tomu ještě spolehlivou uklízečkou. Myriam a Paul jsou hrdí na to, jakou skvělou chůvu si pořídili a jejími přednostmi se chlubí svým známým. Louise je ve středním věku, manžel jí zemřel, ač se nezdá, že by s ním byla v manželství šťastná a s dospělou dcerou nemá dobrý vztah. Louise žije velmi skromně, až na pokraji chudoby. Zdá se, že je se svými novými zaměstnavateli spokojená, s pečlivostí se stará o děti i domácnost. To se však má jednoho dne změnit a manželé budou velmi litovat, že si najali.


Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.

Něžná píseň je pro mě průměrnou knihou. Možná až zbytečně vyhrocená atmosféra na začátku, pomalu slábne, až se rozplyne v nezajímavém konci. Docela se mi líbila pasáž s kuřetem, která dala ději skutečně mrazivý nádech, ale jednalo se o pouhou epizodu, která nebyla nijak dál rozpracována. To je možná i důvod, proč na mě kniha nepůsobila kompaktně. Děj se rozbíhá do několika možných rovin, ale ani v jedné se neudrží. Jsem si jistá, že kdyby knihu napsala Petra Soukupová, byla by sonda do života rodiny a chůvy mnohem výmluvnější, a ani by nemusel nikdo přijít o život…



čtvrtek 14. září 2017

Černý chlapec – Richard Wright

Černý chlapec patří ke klasice americké literatury. Román o dospívání černého chlapce na Jihu Spojených států byl poprvé vydán v roce 1945 a dnes je řazen k základním kánonům jižanské literatury. Kniha je charakterizována jako autobiografický román, přestože není úplně jasné, zda je v knize zachyceno čistě jen to, co autor zažil. V souvislosti s Černým chlapcem můžeme narazit na přiléhavý pojem „Fictionalized Biography“, tedy biografii s prvky fikce. 

Ať už se ale vede polemika o tom, do jaké míry je Černý chlapec autobiografický, popř. jaký je poměr fikce a skutečnosti, nejdůležitější bude vždy literární hodnota knihy a její sdělení. Černý chlapec je biografií v klasickém duchu, v románu jsou ale dvě pasáže, které jsou netypicky lyricky laděné („a byla to němá hrůza, tichounké násilí, jež mi zaplňovalo smysly, když se obrovské mlžiny zlata splavovaly k zemi z oblohy, přetížené hvězdami za tichých nocí…“, strana 17). Kniha není napsána nijak novátorsky, ale působí velmi autenticky a realisticky. Zprvu jsem nevěděla, co si o hlavním hrdinovi myslet, protože první vzpomínky patří tomu, jak v dětství podpálil dům a oběsil kočku… Ale naštěstí se děj rychle posunuje dál. Autor líčí, jak jej opustil otec a on skončil s bratrem v sirotčinci, než byla matka schopná s dětmi odjet ke své sestře. Richard je svědkem toho, jak se jeho strýc jednou „nevrátí“ ze svého podniku, který mu bílí závidí, a proto jej zastřelí. Celá rodina je pronásledována a musí odejít. Po matčině nemoci jsou chlapci nakrátko rozděleni, Richard se snaží chodit do školy a hledá příležitost, jak si přivydělat. Začíná číst knihy a objevovat svět literatury. Dokonce mu v místních novinách otisknou povídku. Co by to ale bylo za jižanský román bez všudypřítomné a tíživé zbožnosti. Richardova babička je adventistkou a chlapce fanaticky nutí vyznávat stejné náboženství. Její vidění světa je silně ovlivněno jejím nepřístupným náboženským přesvědčením, které však Richard odmítá.


Richard žije ve dvou světech, ve světě černých a ve světě bílých. Právě pasáže o tom, jak se k němu bílí chovali, jak si musel dávat pozor, aby je ničím nepopudil, aby se choval vždy přehnaně uctivě, odkrývají nejvíc z autenticity dospívaní černého chlapce na americkém Jihu. Člověk z těchto pasáží cítí velkou nespravedlnost, ponížení a pošlapání základních lidských hodnot. Nedá se ale říct, že by autor realitu líčil jednostranně, naopak nešetří ani své druhy, když jim vyčítá, že nejsou schopní vymanit se z bělošského područí, že se bělochům podbízejí a snižují svůj morální kredit tím, že lžou a kradou. I autor se přiznává k tomu, že sám ze zoufalství lhal a dopustil se krádeže. Bezvýchodnost amerického Jihu Richarda motivuje k tomu, aby s matkou, tetou a bratrem odešel na Sever, přestože tato cesta je velmi nelehká. Odchodem do Chicaga kniha končí, přesto na ni v jiných vydání knihy navazuje druhá část „The Horror and the Glory“.

Černý chlapec je kniha, po které už dnešní čtenáři nejspíše moc často nešáhnou, přesto má co nabídnout. Je především silným svědectvím o tom, jak těžký život mělo černošské obyvatelstvo ve 20. letech 20. století na americkém Jihu. Je knihou o uvědomění si vlastní hodnoty, důstojnosti a právu na spokojený život.   

Opouštěl jsem Jih, abych se vrhl do neznáma, abych narážel na okolnosti, které budou ode mne požadovat odlišné odpovědi. A bude-li mi dopřáno setkat se s dostatkem odlišných projevů a způsobů života, potom se možná postupně a pomaloučku poučím, kdo vlastně jsem, kým a čím být mohu a dovedu. Neopouštěl jsem Jih proto, abych zapomněl na Jih, ale proto, abych mu snad jednou porozuměl, abych pochopil, co jeho zvířecky krutá ztrnulost udělala mně, všem svým dětem. Prchal jsem, aby otupělost mého obranného žití mohla roztát a dopřála mi procítit bolest – po letech a daleko – kterou bez výjimky a beze zbytku značí žití na Jihu.“


Wright, Richard. Černý chlapec. Družstevní práce, 1947. Strana 379



středa 23. srpna 2017

Století moudrosti – Caroline Stoessingerová

Alice Herz Sommerová, přezdívaná také jako Pianistka z Terezína, nejstarší Češka, která přežila holokaust, zemřela v roce 2014 v 111 letech. Společně s ní se k nejstarším přeživším holocaustu řadil také Yisrael Kristal, který zemřel letos ve 114 letech. Alice Herz Sommerová prožila celé 20. století a její rané vzpomínky jsou věnované Praze, objevování hudby a okruhu přátel rodiny, mezi něž se řadily takové osobnosti jako Franz Kafka, Rilke, Gustav Mahler nebo Sigmund Freud. V pěti letech se začala věnovat hře na klavír, její celoživotní lásce, která jí doslova zachránila život. Se sílícími protižidovskými náladami se rodina přesunula do emigrace, avšak Alice s manželem a synem Raphaelem (slavným violoncellistou) zůstala kvůli nemocné matce. V Terezíně se Alice věnovala hře na klavír a její syn hrál v pohádkové opeře Brundibár, manžela a matku zda bohužel ztratila. Po válce emigrovala se svým synem do Palestiny, kde učila na akademii a spřátelila se mimo jiné s tehdejší premiérkou Goldou Meirovou. Byla přítomna procesu s Adolfem Eichmannem. Po více než 37 letech v Jeruzalémě se přestěhovala za svým synem do Londýna, kde žila skromným životem v malém bytě. Syn jí zemřel při koncertním turné v Izraeli a zůstala po něm žena se dvěma dětmi.


Alice Herz Sommerová i přes traumata, která zažila a přátele, které ztratila, nepřestala být optimistkou a neustále se vzdělávala. Ještě v 90-ti letech docházela na univerzitu třetího věku a studovala filozofii a dějiny umění. Milovala hru na klavír a o hudbě se vyjadřovala jako o prvním ze všech umění. Hudba pro ni byla vším a provázela ji celý život, na klavír hrála až do své smrti každý den 3 hodiny (v pozdějším věku jí ale sužovalo revma). Klavír utichl jen v době, kdy jí zemřel syn. Alice Herz Sommerová mluvila německy, anglicky, hebrejsky a výborně česky. Do České republiky se nechtěla vrátit a oživovat si bolestné vzpomínky. Její život byl inspirativní a působila neuvěřitelně vitálně. Její optimismus by jí mohlo závidět mnoho lidí. Nejlepší je se o tom přesvědčit například z tohoto dílu Reportérů ČT před 10 lety:


Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků. Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Kniha je prodchnuta různými citáty a rovněž úvodní báseň od Whittiera je výstižná. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla