čtvrtek 1. června 2017

Ztracené město v Amazonii – David Grann

Když se David Grann pustil po stopách anglického badatele P.H. Fawcetta, kterého ve dvacátých letech 20. století doslova pohltil amazonský prales, netušil, že se jeho kniha v roce 2009 vyšvihne na čtvrté místo New York Times bestsellerů a stane se předlohou pro film Ztracené město Z (2016). Kniha se stala úspěšnou hlavně atraktivním tématem, přičemž její podtitul „A Tale of Deadly Obsession in the Amazon“ trefně vystihuje osud jejího hlavního hrdiny – posledního viktoriánského badatele H.P.Fawcetta, který celý život snil o tom, že nalezne v amazonské džungli pozůstatky ztracené civilizace. Ve svých poznámkách nazýval toto ztracené město „Z“. Amerického novináře Davida Granna jeho osud zaujal natolik, že dočasně opustil své domácí pohodlí a vydal se hledat odpověď na otázku, která vzrušuje veřejnost již desítky let: proč se Fawcett nevrátil z poslední amazonské výpravy a co se mu přihodilo.

Bez nadsázky je Fawcett esencí dobrodružství, počínaje jeho mládím prožitým na Srí Lance, přes jeho posedlost po nalezení mýtického světa, a v neposlední řadě i jeho zmizením, které zůstalo dodnes neobjasněno. David Grann se vydal za Fawcettovou rodinou a nakonec i do amazonské džungle na místa, kde byl Fawcett naposledy spatřen. Nebyl to zrovna lehký úkol, protože Fawcett úmyslně neuváděl přesná místa svého pobytu, neboť nechtěl riskovat, že jej někdo v jeho plánu předhoní. Grann od začátku vytváří umnou koláž příběhů v příběhu, které nakonec vykrystalizují ve dvě hlavní roviny – příběh Fawcetta a příběh samotného spisovatele, který se snaží odhalit tajemství jeho zmizení. Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu. Vážnost Grannova záměru dokresluje také skutečnost, že vyhledal uznávaného amazonského archeologa Michaela Heckenbergera, jehož zjištění jsou pozoruhodně blízká těm Fawcettovým.    


Film sice končí ztracením Fawcettovy tříčlenné expedice v džungli, avšak kniha pokračuje neméně rozsáhlou kapitolou o snaze tuto záhadu rozluštit. Grann shrnuje nejvýznamnější výpravy, které se Fawcettův konec snažily vypátrat, hovoří také o Fawcettově domnělém indiánském synovi i nalezených kosterních pozůstatcích. Protože se konec posledního viktoriánského badatele, který se ze své expedice v roce 1925 už nevrátil, nepodařilo nikdy spolehlivě vypátrat, zůstane Fawcett slavným „nikoli tím, co na světě odhalil, ale co utajil“. Osud Fawcetta, který se do amazonské džungle vypravil na začátku 20. století pouze s mačetou a kompasem, musel už ve své době působit romanticky. Přestože byl svému cíli nakonec mnohem blíž než si myslel, a mnohá tajemství byla objasněna, z atraktivity Fawcettova příběhu dosud nic nezmizelo.

Velcí predátoři však pro výpravu nepředstavovali to největší nebezpečí. Nejhorší byl neúnavný hmyz. Například jihoameričtí mravenci, oecodome cephalotes, dokázali během noci rozložit oblečení a batoh na jednotlivá vlákna. Další byli roztoči, kteří se na člověka přilepili jako pijavice (další pohroma), a blechy s červenými chlupy požírající tkáně lidského těla. Pak to byly mnohonožky, které vystřikovaly kyanid. Parazitující červi způsobující slepotu. Mouchy z čeledi vrtulovitých, které dokázaly kladélkem propíchnout oblečení a naklást vajíčka pod kůži, kde se vylíhly larvy. Téměř neviditelné koousavé mouchy, takzvané pium, po jejichž zásazích zůstávalo tělo výzkumníka poseté lézemi. A také „líbající brouci“, kteří koušou oběti do rtů a tím přenášející prvoky trypanosoma cruzi, trypanozoma americká, a člověk si myslí, že z džungle unikl bez újmy, ale teprve za dvacet let začně umírat na otékající srdce nebo mozek.“


Grann, David. Ztracené město v Amazonii. Víkend : 2010, strana 88. 


čtvrtek 11. května 2017

Gepard – Giuseppe Tomasi di Lampedusa (# 537)

Tlící zahrada, stísněná mezi svými bariérami, vydychovala zato tučné, smyslné a lehce zahnívající vůně jako aromatické látky kanoucí z ostatků některých světic.“ (8)

23. července 1957 v Římě podlehl rakovině Giuseppe Tomasi, kníže di Lampedusa, potomek starého sicilského šlechtického rodu, který se již nedožil slávy svého jediného románu. Před svojí smrtí v kavárně Mazzara dokončoval rukopis, který dostal název podle zvířete v rodovém erbu šlechtického rodu Salinů. Gepard byl v několika nakladatelstvích odmítnut a teprve rok po smrti Tomasi di Lamedusy vyšel v nakladatelství Feltrinelli. Román se téměř přes noc stal národní senzací a jen za čtvrt století se v Itálii dočkal 111 vydání. Jeho sláva se přes nadšené i odmítavé reakce šířila do zahraniční a Gepard se stal na dlouho nejprodávanější italskou knihou (až do doby, kdy jej sesadilo Ecovo Jméno růže). Slavný román byl úspěšně zfilmován Luchinem Viscontim v roce 1962, přičemž tento snímek je mnohými považován za Viscontiho nejlepší dílo.

Melancholický příběh sicilské šlechtické rodiny je líčen knížetem Fabriziem, který jako gepard v erbu dohlíží na své panství, které pozvolna upadá. Děj započíná v roce 1860, kdy Garibaldi na Sicílii vedl lidové postání, kterým přispěl jak ke svržení vlády Bourbonů, tak ke sjednocení Itálie. Politický převrat i soumrak jedné epochy sleduje kníže Fabrizio unavený a skeptický. Mikrokosmos rodinných událostí, odehrávajících se na pozadí makrokosmu „velkých“ dějin, vytváří působivý obraz reálného italského lidu. Není bez zajímavosti, že Gepard šel jasně proti soudobým italským uměleckým tendencím, tíhnoucím k neorealismu, tj. nezobrazoval nižší společenské vrstvy a realitu fašistické Itálie, ale uzavřel se naopak do vlastního světa. Ve srovnání s neorealistickými díly tak Gepard skutečně působil jako „zátiší z devatenáctého století“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186). Předobrazem knížete Fabrizia byl Lampedusův pradědeček, přestože autor sám prohlásil, že Gepard je vlastně on. Zřejmě i on byl uvyklý bydlet v přepychově obrovském paláci, neboť „palác, ve kterém člověk zná všechny pokoje, není hoden toho, aby byl obýván“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186).

Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dvě jsou čtyři. Prost na rozdíl od něho sterých pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných čest, řádnost nebo dobré vychování, postupoval lesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje doupata, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil. Kníže, který byl vychován v líbezných údolíčkách, jimiž provívaly dvorné vánky různých „s dovolením“, „laskavě“, „byl bych ti zavázán“, „jsi velice laskav“, nyní, když tlachal s donem Calogerem, najednou objevil pláň vymetenou suchými větry, a i když nadále v srdci dával přednost horským roklím, nemohl neobdivovat nápor tohoto vzdušného proudu, který vyluzoval z donnafugatských dubů a cedrů dřív nikdy neslýchaná arpeggia.“ (87)


Nakladatelství odmítla Geparda jako dílo formálně a ideově překonané, přesto se ukázalo, že v sobě román skrýval velký potenciál. Román není rozsáhlý, přesto vyžaduje soustředěné čtení. Čtenáři zvyklí na rychlé tempo a zvraty budou Gepardem rozladěni. I pro mě bylo první čtení Geparda složité a člověk musí být na román naladěn, ten se mu ale odmění krásným literárním zážitkem. Lamedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kníže Fabrizio sleduje skon svého stavu s odevzdaností ale i zkušenou moudrostí. Nač bránit prosazující se změně, nač bránit synovci Tancredimu, aby se přidal ke Garibaldimu a vzal si dceru místního statkáře, kterému při šplhání na společenském žebříčku čouhá ze špatné střižených kalhot seno? Nač měnit zvyky, když i přes vnější změny, vše vnitřně zůstává tak, jak bylo odvždy? Gepard je obrazem jedné zaniklé epochy a způsob, jakým o tomto skonu vypráví, dodnes nepřestává fascinovat.    

Don Fabrizio znal ten pocit odjakživa. Desetiletí cítil, jak životní fluidum, schopnost existovat, zkrátka život a možná i vůle žít dál mu pomalu, ale nepřetržitě odcházejí, jako se zrníčka písku kupí a defilují jedno po druhém beze spěchu a bez přestávky úzkým hrdlem přesýpacích hodin. V některých chvílích intenzivní činnosti a soustředěné pozornosti ten pocit stálého odcházení mizel, aby se znovu neotřesně vynořil při nejbližší příležitosti mlčení nebo introspekce: tak jako ustavičné bzučení u ucha, jako tikání kyvadla se uplatní, když všecko ostatní mlčí. A v tu chvíli nám dávají jistotu, že tu pořád byla, že tu pořád bděla, i když jsme je neslyšeli.“ (154)


Di Lampedusa, Giuseppe Tomasi. Gepard. Praha: Odeon, 1983. 


pondělí 1. května 2017

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevičová

Kniha Zinkoví chlapci poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším skomírajícím Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení. Román sestávající se (nejen) z rozhovorů veteránů Afgánské války odhaloval nesmyslnost válečného konfliktu, snahu o zamlčování historických faktů i traumata přeživších vojáků. Název knihy odkazuje k faktu, že do této války byli posíláni především osmnáctiletí dvacetiletí mladíci a k zinkovým rakvím, v nichž byla těla mrtvých vojáků vracena do Sovětského svazu.

Válka v Afganistánu probíhala 10 let (1979 až 1989) a její neúspěšný konec byl jedním z faktorů, který předznamenal pád komunistického režimu. Ruské trauma z Afgánské války je srovnatelné s americkým vystřízlivěním ve Vietnamu. Během tzv. Saurové revoluce (nebo také Dubnové revoluce) byla v Afganistánu roce 1979 vyvražděna prezidentova rodina. K moci se dostala komunistická strana, která požádala o pomoc Sovětský svaz. Ten pak společně s afgánskou komunistickou vládou bojoval proti muslimské opozici mudžahedínů, kteří byli finančně podporování USA, Velkou Británií, Saudskou Arábií ad.   

Sama Alexijevičová Afganistán navštívila, ale její dojmy nejsou v knize dominantní. Hlavními jsou v knize výpovědi vojáků, zdravotníků, úředníků, tlumočníků, ale i matek, jejíchž synové se nevrátili. Alexijevičová konflikt nijak nevysvětluje, nesoudí a vystupuje pouze jako prostředník. Autorčin hlas je upozaděn ve jménu „románu hlasů“. Jednotlivé výpovědi jsou velmi emotivní a zrcadlí se v nich nejen sovětské dějiny, ale i úvahy nad smyslem a hodnotou lidského života. Mezi řádky se v nich čtenář dozvídá o sovětské propagandě, vlastenecké výchově opěvující válku, šikaně mezi vojáky, předpotopní výbavě sovětské armády i nesmyslnosti válečného konfliktu.

Říkají nám „afgánci“. Je to cizí název. Je jako znamení. Cejch. Nejsme jako všichni ostatní. Jsme jiní. Jací? Nevím vlastně, kdo jsem: jestli hrdina nebo hlupák, na kterého si musí ukazovat prstem? A možná, že jsem zločinec? Už se o tom mluví, že to byla politická chyba. Dnes se o tom mluví potichu, zítra to bude hlasitěji. Jenže já tam nechal krev… Svou… I cizí… Dávali nám vyznamenání, která nenosíme… Ještě je budeme vracet… Vyznamenání, která jsme získali čestně v nečestné válce. Zvou nás, abychom přišli promluvit do škol. Ale o čem mám vyprávět? O bojových akcích… O tom, jak jsem poprvé zabil. O tom, jak se doteď bojím tmy, a když něco spadne, že sebou trhnu… O tom, jak jsme brali zajatce, ale k pluku jsme se nedovedli… Ne vždycky (Mlčí.) Za půldruhého roku jsme neviděli jediného dušmana živého, jenom mrtvé. Měl bych mluvit o sbírkách sušených lidských uší? O válečných trofejích… Těmi se chlubili… Nebo o klišlacích po dělostřelecké palbě, které už nevypadaly jako vesnice, ale jako rozrytá pole? Jestlipak o tom chtějí v našich školách slyšet?“ (strana 36)


Válka v Afganistánu byla v myslích většiny obyvatel vydávána za spřátelenou pomoc afgánskému lidu. Přeživší vojáci nesměli o svých zážitcích mluvit a odhalovat pravdu o tom, že v Afganistánu se nestavěli nemocnice a nesázeli stromy, ale krvavě zda bojovali mladíci bez adekvátní výzbroje a často i bez řádného výcviku. Mnozí hovořili o tom, že se neměli do čeho obléct, jedli 20 let staré konzervy a neměli moderní výzbroj, zato se však nezapomínalo na nesmyslné hodiny politické propagandy a vyznamenání:

Povolali mě v osmdesátém prvním. Válka už trvala dva roky, ale my v civilu jsem o ní nic moc nevěděli a ani nijak zvlášť nemluvili. V naší rodině se to bralo tak, že když tam jednou vláda posílá vojska, tak to znamená, že je to potřeba. Tak uvažoval můj otec, ale i sousedi. Nevzpomínám si, že by to někdo viděl jinak. Ani ženy neplakaly, všechno to bylo tehdy daleko a nevypadalo to hrozivě. Je to válka, není to válka, a jestli je, tak nějaká divná, bez padlých a bez zajatců. Zinkové rakve tehdy ještě nikdo neznal. Teprve později jsme se dozvěděli, že do města už rakve přiváželi, ale pohřbívali se potají, v noci, a na náhrobní desky napsali „zemřel“, nikoli „padl“. A nikdo si nepoložil otázku, čím to, že nám najednou v armádě začali umírat devatenáctiletí kluci. (…) V novinách psali, že naši vojáci budují mosty, vysazují aleje přátelství a naši lékaři léči afgánské ženy a děti.“ (strana 33)      

Zinkoví chlapci jsou silným zážitkem, protože se nejedná o beletrii se smyšleným příběhem, ale o reálné výpovědi skutečných svědků války. Často si tak čtenář bude připadat nepatřičně, jako voyeur cizího neštěstí, s čímž musela autorka sama nejednou bojovat. Ale díky její úporné snaze zaznamenat pro budoucnost často bolestné a traumatizující zážitky přeživších Afgánskou válku, přispěla k zachování skutečné historie rudého člověka, na němž svými knihami celoživotně pracuje. Afgánská válka není pouhým heslem z encyklopedie, dějinnou událostí, ale stojí za ní tisíce příběhů o padlých i přeživších. A právě nasloucháním těmto příběhům můžeme pochopit nejen nesmyslnost afgánské války, ale vážit si lidského života a mít úctu k válečným veteránům. Co může být silnějšího, než když se voják svěřuje s tím, jaké to je, účastnit se poprvé válečné operace, zabíjet a vnitřně umírat?

Poprvé jednáte jak ve snu: běžíte, někoho táhnete, střílíte, ale nic z toho si nepamatujete, po bitvě nejste schopni říct jediné slovo. Všechno jako by bylo za sklem… Za dešťovou clonou… Jako když se vám zdá zlý sen. Zděšením se probouzíte, ale nemůžete si na nic vzpomenout. Aby člověk zakusil hrůzu, vypadá to, že si ji musí zapamatovat, zvyknout si na ni. Během dvou týdnů z toho původního ve vás nezbude vůbec nic, jen vaše jméno. Už to nejste vy, ale docela jiný člověk. Myslím, že to tak bude… Zřejmě je to tak… A ten jiný člověk… Ten se při pohledu na zabitého už neděsí a klidně nebo rozmrzele přemýšlí o tom, jak ho ponese dolů ze skály nebo ho v horku potáhne několik kilometrů. Nic si nepředstavuje… A už ví, jak ve vedru páchnou vyvrhnuté vnitřnosti a jak nejde vyprat zápach lidských výkalů a krve. Představivost? Ta utichá. Co vidíte: ve špinavé louži roztaveného kovu cení zuby ohořelé lebky. Jako by tu před pár hodinami, když umírali, nekřičeli, ale smáli se. Všechno je náhle tak obyčejné… Prosté… Vidíte zabitého a cítíte ostré, vzrušující napětí: mě nezabili! Děje se to tak rychle… Takový obrat… Velice rychlý. Děje se to všem.“ (strana 34)

Závěr knihy je věnován soudnímu procesu s autorkou ohledně zveřejněné výpovědi matky padlého vojáka a výpovědi bývalého vojína. Autorka i zde nechává na čtenáři, aby si udělal závěr sám: je možné jednou učiněné svědectví měnit? Může být vyřčená pravda příliš silná? Kdo se podílel na afgánské lži a kdo je za ni vinen? Proč je kniha Světlany Alexijevičové nepohodlnou a v rozporu s oficiální doktrínou? Může autorka psát o hrůze války, může se matka zastat svého syna, může se veterán zastat svého kamaráda? Jsou Zinkoví chlapci dokumentárním románem? Má autorská práva k takovému dílu autorka nebo hrdinové líčených událostí? Může autorka měnit jména a příjmení hrdinů? A konečně, může být autorka pohnána k soudu za zveřejnění textu z knihy jen proto, že těm, kteří k ní poskytli ústní materiál, se nakonec nelíbí?

Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout.

A vidíte, budu mluvit jen o sobě, i já jsem upřímně věřil, že jurta je horší než čtyřpatrový dům, že nemít záchodovou mísu je nekulturní. A že my je těmi záchodovými mísami zavalíme a postavíme tam kamenné domy. Že je naučíme řídit traktor. Přivezli jsme jim stoly do pracoven, karafy na vodu a rudé ubrusy pro oficiální zasedání a taky tisíce portrétů Marxe, Engelse a Lenina. Visely se všech pracovnách, nad hlavou každého ředitele. Přivezli jsme jim černé ředitelské volhy. A naše traktory a chovné býčky. Vesničané (dechkani) si nechtěli brát půdu, kterou dostali, protože ta patří Alláhovi a člověk ji nemůže ani darovat, ani si ji vzít. Jako z jiného vesmíru na nás zíraly proražené lebky mešit…
Nikdy nezjistíme, jak se na svět dívá mravenec. Přečtěte si o tom u Engelse. A taky u orientalisty Spenserova: „Afganistán si nemůžete koupit, jedině ho vykoupit.“ Po ránu jsem si zapálil cigaretu a vidím, na popelníku sedí ještěrka, maličká jako chroust. Vrátil jsem se za pár dnů a ta ještěrka seděla na popelníku ve stejné póze, dokonce ani hlavičkou ještě nepohnula. Došlo mi, že tohle je Východ. Zatímco já desetkrát zmizím a vstanu z mrtvých, padnu a zvednu se, ona ani nestihne otočit svou miniaturní hlavičkou. Podle jejich kalendáře se píše rok tisíc tři sta šedesát jedna…“ (strana 53)   


Alexijevičová, Světlana. Zinkoví chlapci. Praha : Pistorius a Olšanská, 2016. 


neděle 23. dubna 2017

Čtyřcestí – Tommi Kinnunen

Román Čtyřcestí byl ve Finsku přijat velmi kladně a byl nominován na cenu Finalandia. To je celkem velký úspěch na to, že se jedná o prvotinu učitele finštiny Tommiho Kinnunena. Nevšední kostru románu tvoří symbol křižovatky, která odkazuje ke čtyřem členům téže rodiny. Jednotlivé kapitoly jsou nazvány podle ulic a navazují tak na ono pomyslné čtyřcestí. Na něm stojí Maria, porodní bába a nejstarší postava, dále její nemanželská dcera Lajha, její muž Onni a nakonec snacha Lajhy Kaarina.  Děj započíná na sklonku 19. století a pokračuje téměř do současnosti. Čtyři části se věnují jednotlivým postavám, emancipované Marii, která buduje rodinné sídlo, které musí rodina kvůli válce opustit, Lajze, která se stává fotografkou a snaží se přizpůsobit novým poměrům, Onnimu, válečnému veteránovi, a nakonec i snaše Kaarině, která stmeluje rodinu a naráží na nevoli své tchýně Lajhy. Každá postava je vykreslena celkem úsporně a dozvíme se v náznacích vše důležité na to, abychom pochopili, že spolu nedokáží upřímně komunikovat. Naopak každá postava něco skrývá.

Domácí obliba románu je jistě způsobena i tím, že se ve Čtyřcestí zrcadlí některé mezníky finských dějin, od nuzného protloukání Marii, evakuaci v Laponské válce, až po zavedení ústředního topení a televizi. Postavy k sobě mají blízko i daleko a každá se snaží zachovat si svůj status quo. Zřejmě nejhůř je na tom Onni, který se se svým tajemstvím nemůže nikomu z rodiny svěřit. Vztahy v rodině dokresluje obrovské rodinné sídlo, v němž se jednotlivé postavy ztrácí v temných a vzdálených místnostech.




Na Čtyřcestí jsem kdysi četla nadšenou recenzi v Respektu, takže jsem si ji s očekáváním půjčila v knihovně. Nemohu však říci, že bych byla knihou stejně okouzlena jako recenzent. Možná bylo smůlou této knihy, že jsem ji četla po Zinkových chlapcích. Světlana Alexijevičová mě svými knihami tak silně strhla, že beletristické Čtyřcestí mi v tomto ohledu připadalo jako mlácení prázdné slámy, nic neříkající smyšlený příběh bez jakéhokoli sdělení. Když ale odhlédnu od tohoto (jistě nespravedlivého) srovnání, to, co na mě působilo nejvíce, byla skutečnost, že její autor je nevypsaný. Z celého příběhu trčel konstrukt, který byl sice zručně opentlen jednotlivými kapitolami s tragickými názvy ulic, ale pro mě to bylo málo. Můj dojem se pak potvrdil, když jsem se dočetla, že autor v kurzech tvůrčího psaní nejprve napsal povídky, které se pak staly námětem knihy. Někdo v tom jistě uvidí mistrovsky zvládnutý román, pro mě je to průměrná kniha, která ve mně nezanechala žádný dojem. Možná má kniha snahu fungovat jako sága, ale v tomto směru jí mnohé chybí a časová rozmáchlost nejde ruku s ruce s jednotlivými postavami. Ty jsou ploché a notně „tajuplné“, aby to celé přineslo ono originální sdělení, že v každé rodině jsme si blízkými i cizinci.   



středa 8. března 2017

Vyšetřování – Philippe Claudel

Známý francouzský spisovatel Philippe Claudel je českému čtenáři představován již ve čtvrtém překladu, tentokrát „temně komického románu na téma lidského údělu“ Vyšetřování. Do neznámého města přijíždí Vyšetřovatel, který se má zabývat nezvyklým počtem sebevražd v Podniku. Budova Podniku je jako obrovská chobotnice, jejíž šedé zdi obestírají celé město. Od té doby, co Vyšetřovatel (postava, které je bezejmenná a je definována pouze svým posláním) vystoupí z vlaku, dostává se do řetězce absurdních situací. Nemůže se dostat bez povolení do Podniku, dezorientován bloudí městem, kde buď pálí slunce nebo sněží, hledá hotel, kde mu navždy zabaví všechny osobní dokumenty, vyslýchá jej „policista“, co úřaduje v komoře na úklidové prostředky, nedokáže se prodrat davem na protější ulici, nic nefunguje a nic nedává smysl. Vyšetřovatel se snaží sám sebe uklidnit, že drobné nepohodlí jej nemůže odradit od plnění pracovních úkolů. K samotnému vyšetřování se přes všechny absurdní překážky ale nemůže dostat a nesmyslnost města i lidí v něm narůstá do nepředstavitelných rozměrů.


Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.     

Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.  

středa 1. března 2017

Geniální přítelkyně – Elena Ferrante

Málokterou knihu v poslední době provázely tak nadšené recenze jako Geniální přítelkyně Eleny Ferrante - první díl její neapolské tetralogie. Knihy Eleny Ferrante jsou v současnosti nejprodávanější italskou literaturou v Americe a nadšeně je doporučuje i herec James Franco, v Itálii se po 225 týdnů drží na předních příčkách prodejnosti a ovace sklízí po celém světě. Atraktivitu knih Eleny Ferrante jistě zvýšil i tajemný příběh o identitě autorky (či autora). Sečteno podrženo, od této knihy jsem čekala hodně a musela jsem si ji půjčit. A protože nemám ráda takové vychvalovací mánie, přistupovala jsem k ní spíš ostražitě.

Geniální přítelkyně nejsou špatné, jsou vlastně nadprůměrně dobré, ale. Ale musíte přežít prvních 150 stran. Ano, nebýt všech těch nadšených recenzí, asi bych s knihou nebyla tak trpělivá. Když se ale prokoušete pozvolným začátkem, něco se zlomí a knížka najednou dostane spád. Vypravěčkou je Elena, která jako dospělá žena vzpomíná na své dospívání v neapolské čtvrti v 50. letech a především na svoji kamarádku Lilu. Komplikovaný vztah dívek se vyvíjí na pozadí drsné neapolské čtvrti plné násilí a lidských vášní. I přesto, že je Elenina rodina chudá, dívka studuje, což je Lile zapovězeno. Zatímco Elena dře ve škole, Lila se vše učí sama s geniální lehkostí, kterou se Eleně nedaří překonat. Dívky jsou spojeny těsným poutem, které je často spíše soupeřením než kamarádstvím.  Jejich zvláštní vztah sledujeme na pozadí prvních lásek, odmítnutí i vynucených zasnoubení. Prostředí rodiny i neapolské čtvrti je líčeno nepřikrášleně a často velmi naturalisticky. Dívky začínají poznávat „svět, který byl před nimi“ a s ním i dozvuky fašismu a poválečné chudoby, ale také vliv neapolské camorry.

Geniální přítelkyně mi v mnohém připomněly italské neorealistické filmy – onu pestrou směs lidských vášní a osudů, na jedné straně něžnost a nostalgii, a na straně druhé drsnou realitu a brutalitu. A já příliš neorealistické filmy nevyhledávám, možná právě kvůli tomu exaltovanému lidskému hemžení, živelnosti a násilí. Do poloviny knihy jsem byla přesvědčena, že Elena Ferrante hovoří sice zajímavým literárním jazykem, ale ne ke mně. Od druhé poloviny se můj názor sice změnil, ale pořád si nemyslím, že to je kniha, kterou bych musela všem doporučovat. Jsem každopádně zvědavá na pokračování a na to, jak se můj názor na celou tetralogii vyvine.

Hon za totožností autora či autorky moc nechápu, protože věřím, že dobré (a nejen) literární dílo obstojí samo o sobě. I když dnešní doba skromnosti a anonymitě nepřeje, je dobré si uvědomit, že rozhodnutí nevstoupit v mediální známost by mělo být respektováno. Teda pokud se ovšem nejedná o další chytrý marketingový tah…   


pondělí 13. února 2017

Nesmrtelná túra do Compostely – Jean - Christophe Rufin

Když přemýšlím nad tím, kdo sáhne po knize Jeana-Christopha Rufina o jeho putování do Santiaga de Compostela, pak mi na mysl přichází jen dvě skupiny čtenářů – ti, kteří se na cestu již vydali a ti, kteří se na ni teprve chystají. Čtenářů z první skupiny bude asi víc, což je podle mého názoru i dobře, protože by byla škoda ochuzovat se o vlastní zážitky a nosit v sobě přehnaná očekávání.

Napsat o knihu o putování do Santiaga je ošidné a to hned z několika důvodů. Předně je to něco velmi intimního, těžko popsatelného a hlavně nepřenosného. Rovněž počet poutníků rok od roku stoupá a s ním i snaha mnoha z nich převtělit své vzpomínky a zážitky do cestopisu/cestopisného deníku. A kombinace těchto dvou faktorů způsobuje to, že o cestě do Compostely toho bylo sice mnoho napsáno, ale málo co z toho zajímá ještě někoho jiného než samotného autora.

Kniha J. Ch. Rufina je však právě jednou z mála, v níž se snoubí osobní zážitky s vysokou literární kvalitou. Nositel Goncourtovy ceny o své cestě původně psát nechtěl a během putování si žádné zápisy nepsal. Jeho kniha vznikla až později na naléhání jeho přátel. Autorův literární jazyk je bohatý, humor a sebereflexe z textu dělají příjemný zážitek a nikoli nudný a sebestředný cestopis.


Ti, kteří měli to štěstí, a byli cestou obdarováni (k nímž se hlásím i já) najdou v knize mnohem více. Při jejím čtení budou jistě vzpomínat na vlastní zážitky a často jim bude autor mluvit z duše. Mnoho zážitků souviselo i s mým pocity, které bych nikdy nebyla schopná vyjádřit. Se spisovatelem jsem byla zkrátka na jedné vlně. Je nesnadné odpovědět na otázky, čím je cesta tak zvláštní, jaké z ní má člověk prožitky a proč se na ni vydává. Odpovědi na tyto otázky si sice musí najít každý sám, ale proč si vyslechnout prožitky jednoho z poutníků, který si na nic nehraje a nebojí se přiznat, že jej k cestě nevedly náboženské důvody ani vlastní problémy. I přesto, že autor nesklouzává k neúměrnému opěvování cesty a náboženským vytržením, nepopírá mystickou stránku cesty a poddává se jí. Cesta je prostředkem k pocítění spirituality jiného druhu. Cesta je cestou do vlastního nitra a jak autor říká  „cesta je alchymistickým působením času na duši“.

Rufinovi se podařilo napsat krásnou knihu osobní reflexe i úvah o spiritualitě. Je to kniha, která svojí kvalitou obstojí sama o sobě a nemíní se pasovat do role další nudné knihy o putování do Santiaga. Rufinův literární styl je mi blízký a při čtení této knihy jsem se neubránila emocím. Ti, kteří šli, to jistě pochopí.

Je to proces, k němuž nemůže dojít okamžitě ani rychle. S tím, jak se poutnickýma nohama spojuje řetězec týdnů, získává chodec zkušenost. Ano, může pociťovat mírně dětinskou pýchu z toho, že oproti chodcům, kteří ušli pouhých osm dnů, vynaložil značné úsilí, ale mimoto vnímá jinou pravdu, pokornější a hlubší: krátký pochod nestačí na to, aby se zvyklosti vytěžily až do dna. Nepodrobí člověka radikální proměně. Kámen zůstane hrubý, neboť k jeho otesání je zapotřebí delší námahy, víc zimy a víc bahna, víc hladu a méně spánku.“


Rufin, Jean Christophe. Nesmrtelná túra do Compostely. Praha : Prostor, 2015. Strana 16.


středa 8. února 2017

Tři lekce od Madame Chic

Když Jennifer L. Scottová odjela na studijní pobyt do Paříže, ještě nevěděla, že jednou o této životní zkušenosti napíše sérii knížek o všudypřítomné Madame Chic. Madame Chic je chimérickým arbitrem vkusu, záhadnou pařížskou ženou, které se daří být stále krásná, na úrovni a k tomu perfektně zvládat domácnost.  Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži je první knihou ze série a jsou v ní všechna esenciální témata, které autorka rozvíjí v dalších dvou dílech. V kostce je kniha o tom, jak si vychutnávat život, kultivovat svoji osobnost, a přitom s grácií vyřizovat každodenní záležitosti. Já jsem k těmto knihám měla zprvu despekt, podle obalů mi přišly jako červená knihovna a neměla jsem je chuť číst. O jednom víkendu jsem ale hledala něco zábavného a nenáročného a padla mi do ruky právě Madame Chic. Knížku jsem přečetla na jeden zátah a musela jsem přiznat, že je to docela zábavné čtení, oddechové, a přitom ne bezobsažné. Je mi sympatická myšlenka, že se autorka zabývá něčím tak zdánlivě obyčejným jako každodenním životem. Existuje hodně knih o tom, jak se dobře oblékat, krásně malovat nebo si vysportovat tělo, ale kolik knih je o tom, jak ráno vstát, jít do práce, přijít z práce, starat se o domácnost a v tom všem si najít chvilku pro sebe a užívat si i této rutiny? Madame Chic rozhodně není žádným dogmatickým návodem, ale podle mě si v ní každá žena něco najde. A to z ní děla ideálního adepta na knižní dárek pro ženy jakéhokoli věku. V zábavné formě se skrývají chytré myšlenky ženy, která není z jiné planety, ale je podobná jako její čtenářky. Jisté specifikum je, že kniha byla napsána pro americké publikum, takže spousta věcí nebude Evropankám na rozdíl od Američanek připadat tak neznámá (vaření, vliv nekomerční kultury apod.). Kniha není o tom jak dobře vypadat a pečovat o domácnost po vzoru Stepfordských paniček, je to hlavně o tom, aby si ženy našly čas na sebe, věnovaly se svým koníčkům a nežily na úkor své rodiny, které se tak rády obětují. Myslím, že už přišla doba, kdy ženy mohou dosahovat skvělých kariérních výsledků, ale mít i prostou radost z toho, že se jim povedl upéct perfektní koláč.

První díl vychází z autorčiných zážitků z Paříže, kde žila v rodině Chic. Právě tam se naučila savoir vivre. Samozřejmě si můžete klidně přečíst další díly, ale byla by škoda připravit se o autorčiny pařížské postřehy. Snad nemusím dodávat, že pro milovníky Paříže a Francie je tato kniha must have.

Druhý díl je podle mne nejlepší, protože se autorka posbírané zkušenosti v Paříži snaží aplikovat na svůj život v Americe, nyní s manželem a dvěma dětmi, což je samozřejmě o hodně složitější. Zaměstnaným ženám starající se o rodinu bude tento díl určitě nejbližší. Část knihy pojednává o domu a druhá o vykonávání každodenních rutinních záležitostí. Přes úklid se autorka dostává k myšlenkám o hromadění věcí a šatníku o deseti kusech, což je mi – jako čtenářce Marie Kondo – více než sympatické. Scottová v úvodu trefně popisuje její úpornou snahu o dosažení harmonie v sobě samé i ve svém domově. Trochu moc mi možná přišla autorčina přehnaná pořádkumilovnost, což přičítám tomu, že je matkou v domácnosti a nemá osmihodinovou pracovní dobu. V části o rutinních činnostech se autorka zamýšlí nad všednodenními povinnostmi a přináší tipy, jak si je zpříjemnit od ranního vstávání po ukládání se do postele. Některé rady se nutně musí zdát trochu jako sci-fi (kdo má čas si s přáteli dávat čaj o páté?!), ale na druhou stranu je mi sympatická snaha autorky o odklon od moderních technologií k setkávání se, procházkám a ručně psaným dopisům.


Třetí díl aneb S Madame Chic na úrovni nemohu doporučit. Podle mého názoru je to tak trochu mlácení prázdné slámy. Téma už se vyčerpalo a kniha je v podstatě o etiketě. Takže jestli jste slušně vychovaná, tak se z této knihy nic nového nedozvíte. Sama o sobě neurazí, ale podle mě by to byly vyhozené peníze.

Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži a S Madame Chic doma však mohu doporučit. Není to žádná vysoká literatura, ale ty knihy mají lehký esprit, jsou zkrátka Je ne sais pas quoi. Je to pohodové čtení, u kterého se pobavíte a možná se i nad nějakými věcmi ze svého života zamyslíte. Všichni rádi vzpomínáme na dovolené, oslavy, vyročí... Ale život je z 99% vyplněn každodenní rutinou. A najít krásu a vděčnost právě v těchto okamžicích je skutečným klíčem ke štěstí a spokojenosti. Jak sama autorka říká:

Nezapomínejte, že chic je mít vnitřní klid, bez ohledu na okolnosti. To neznamená, že bychom se neměly postavit za to, v co věříme. Neznamená to, že nejsme aktivní. Znamená to, že kráčíme světem s určitým záměrem a že bez ohledu na překážky, které nás potkají, bez ohledu na to, jak vyčerpané se cítíme nebo jak nám bylo ukřivděno, dokážeme každičký okamžik dne mít svůj vnitřní klid a jednat s jasnou myslí. K tomu se ovšem nemůžete dopracovat, pokud každičký den nevěnujete čas tomu, abyste svou mysl zklidnila. Abyste si uvědomovala komičnost i tragiku svých vlastních myšlenkových vzorců. Abyste pouze seděla, viděla věci z odstupu a cítila vděčnost. Tak to dneska zkuste. Pokuste se sedět v klidu, třeba jen minutu. Je to první krok k vnitřnímu klidu.


Scottová Jennifer L. S Madame Chic doma. Strana 198


pondělí 30. ledna 2017

Dešťová hůl – Jiří Hájíček

Selským barokem to začalo, Rybí krví pokračovalo a Dešťovou holí to vyvrcholilo. Jiří Hájíček završil svoji volnou vesnickou trilogii a stejně jako za předešlé knihy získal cenu, tentokrát Knihu roku 2016 od Lidových novin. Mnozí označují Dešťovou hůl za autorův nejlepší román a dle mého názoru skutečně reprezentuje to nejlepší, co lze v současné české literatuře najít.

Dešťová hůl se na rozdíl od minulých románů odehrává pouze v současnosti bez retrospektivních odboček. Hlavní postava Zbyněk Polecký, muž ve středním věku žije v bezdětném manželství s Terezou a pracuje pro univerzitu jako správce pozemků. Dlouhodobě ho trápí nejen nespavost ale i ženina marná snaha přijít do jiného stavu. Jeho život ve snad příliš zajetých kolejích naruší vpád minulosti v podobě majetkoprávního sporu jeho dětské lásky Bohuny. Ta se na Zbyňka obrátí s prosbou o pomoc, jak vyřešit dvojí darování pozemku po jejím strýci. Zdánlivě zapeklitý případ brzy nabyde do nepředvídatelných rozměrů a Zbyněk se rozhodne vyjít na válečnou stezku nejen proti ostatním, ale také proto, aby dokázal vyhrát boj se sebou samým. Bohuna je svět tehdy – dětství, dávná láska, rodná ves, nevinnost; Tereza je svět nyní – snaha o rodinu, zakotvení, město, současný domov. Mezi nimi je Zbyněk, který nestojí o návrat do starých kolejí, ale také ne o sterilní vztah a dokonalý byt po Terezině dědečkovi. Majetkoprávní pře není pro Zbyňka bojem o Bohunu, ale jeho samého a o jeho důstojnost. Možná je to poslední chvíle, kdy může bojovat za to, aby se „nevzbudil jako někdo jinej“.



Dešťová hůl je vytříbeným románem, který na mě oproti Rybí krvi působí jaksi úsporněji. Díky Zbyňkové nespavosti se Hájíčkovi v románu podařilo vystavět atmosféru určité malátnosti a otupenosti. Zbyněk je vyčerpaný, jak fyzicky, tak psychicky, ocitá se na jakési pomyslné křižovatce, kde se musí rozhodnout, jakým směrem se dát. Podobně jako Hana v Rybí krvi bojuje - ale zatímco Hana bojovala z povahy svého mladí a idealismu, Zbyněk bojuje právě proto, že už není mladý a právě proto, že už ztratil své ideály. Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.


čtvrtek 26. ledna 2017

Rybí krev – Jiří Hájíček

Rybí krev podobně jako Selský baroko čtenáře zavádí na jihočeský venkov – nyní na přelomu 80. a 90. let, děj je z velké části retrospektivní. Hlavní hrdinka Hana se po patnácti letech v cizině vrací domů, aby mohla uzavřít staré záležitosti z minulosti. V ruce třímá seznam osob, s nimiž se chce setkat, ale jak brzy zjistí, jsou tato setkání obtížnější, než si myslela.

Vracíme se do minulosti na jihočeskou vesnici, kde žije Hana - dospívající dívka, která touží po klidném životě na venkově se svým přítelem z dětství. Její představy o budoucím životě významně naruší zpráva o tom, že má vesnice společně s jinými ustoupit výstavbě přehrady, která bude ochlazovat jadernou elektrárnu Temelín. Právě boj o záchranu obce pro Hanu znamená přechod z dětství do dospělosti, dobu, kdy naváže nový vztah, ale zradí kamarádku, dobu kdy bojuje i za práva ostatních, ale rozpadají se vztahy v její vlastní rodině. Právě vztah otce se synem i nevyřešené otazníky z minulosti způsobují v rodině velké napětí. Neodvratná likvidace obce a záhadné úmrtí strýce dokresluje už tak pochmurnou náladu v rodině, která vygraduje odchodem bratra Honzy. 

Hana se společně s přítelem Petrem zasazuje za zachování vesnice, ale často naráží na odpor nejen cizích lidí, ale také vlastní rodiny. Poté, co její otec s matkou dostanou náhradní byt ve městě, se Hana odmítá odstěhovat a začne žít v chalupě u Petra, která je však také v budoucnosti určena ke stržení. Hanin život se zcela soustředí na boj nikoli s větrnými mlýny ale s atomovou elektrárnou, až zapomene žít vlastní život, který se nevyhnutelně začíná rozpadat.


Rybí krev je výjimečný román, je mnohem propracovanější než Selský baroko a na pozadí nedávné historie výstavby Temelína sleduje mikro historii jedné rodiny. Vyprávění mladé dívky střídající se s vyprávěním jejího čtyřicetiletého já, toužícího po uzavření staré historie, je bolestné a velmi sugestivní. Hana je silná hrdinka a její neústupnost a snaha hájit svůj hrad do poslední chvíle, je fascinující. Svým způsobem je hlavní hrdinka rozpolcena mezi dva světy, mezi světem tehdy a teď, které jako by patřily odděleným osobám. V Hanině mladistvém odhodlání je idealismus, upřímnost a čistota, která jako by už skeptickým dospělým kolem scházela. Proto je v jejím boji cosi dojemného. Představy o ideálním životě se Haně rozplynuly, ale ani náhradní scénář jí zrovna nevychází tak, jak by si přála.

Polozatopení rodné vesnice i ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh, který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata, v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého názoru nejlepší Hájíčkův román.