pondělí 30. října 2017

Mitsuko – Vlasta Čiháková Noshiro

Byla jednou z prvních Japonek, které přicestovaly do Evropy, v mládí byla Gejšou a na konci 19. století byla provdána za rakousko-uherského diplomata Heinricha Coundehove-Kalergi. Porodila sedm dětí, jedním z nich byl Richard, zakladatel mírového hnutí Panevropa. V mladém věku opustila Japonsko, kam se již nikdy nepodívala. Velkou část života prožila na zámku v západočeských Poběžovicích.

Že jste nikdy o Mitsuko Aoyamě neslyšeli? Můžete to napravit knihou Mitsuko od Vlasty Čihákové Noshiro. Tato historička umění a japanistka, která v 70. a 80. letech žila a pracovala v Japonsku, se rozhodla knižně zpracovat dosud opomíjený příběh Mitsuko Aoyamy, mladé dívky, která následovala svého muže do Evropy, kde jim byla svěřena správa jejich rodinného majetku (Poběžovice, Pivoň, Zamuto). Příběh je beletrizovaný a je volně založen na šesti denících, které Mitsuko diktovala své dceři Olze v době, kdy již byla těžce nemocná.   



Dramatický příběh mladé Japonky započal v době, kdy byl hrabě Heinrich Coundehove-Kalergi povolán do diplomatických služeb do Japonska. Byl jednou z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších osobností rakousko-uherské aristokracie, ovládal 18 jazyků, zajímal se také o náboženství a filozofii. V době, kdy se Mitsuko v roce 1895 jako jednadvacetiletá vdávala za o patnáct let staršího Heinricha, nevěděla o jeho domovině zhola nic. Přesto jej oddaně následovala do Evropy a postupně mu porodila sedm dětí – nejstaršího Hanse, Richarda, Gerolfa, Elizabeth, Olgu, Idu a Karla. Zlom přišel v roce 1906, kdy hrabě Heinrich předčasně zemřel a byl pohřben na hřbitově v Poběžovicích. Hrabě se vzdělával během celého života a inklinoval nejen ke katolické víře, ale též k budhismu a byl zapřisáhlým odpůrcem antisemitismu. Hrabě Mitsuko miloval, přesto spolu manželé prožili jen 14 let. Po smrti Heinricha se Mitsuko musela ujmout správy panství a zajištění vzdělání svým dětem. Povaha tajemné a něžné manželky se vytratila, uhasla sláva Poběžovického sídla a obdivovaná exotická kráska se změnila v neoblíbenou cizinku. V Mitsuko se přela její hrdá japonská povaha s novými poměry, které nastaly nejen po smrti manžela ale především bezprostředně po první světové válce. Hans i Gerolf bojovali na frontě (pro svého prvorozeného syna hrdá Mitsuko dokonce požadovala převelení do první linie), její dcery musely dočasně přerušit studium ve Vídni a vrátit se k matce do Poběžovic. Po první světové válce jdou děti vlastní cestou a Mitsučino vidění světa se neslučuje s jejich. Hans a Richard se ožení, ale matka s jejich svazky nesouhlasí, nejmladší Karl, na jehož výchovu nikdo neměl čas, utíká do Austrálie. Čím dál častější jsou i roztržky mezi dcerami a matkou, která by si přála, aby se vhodně vdaly, zatímco dívky touží po vzdělání a emancipaci. Mitsuko je již nikdy neprovdala, i když kolovaly zvěsti o tom, že jí nadbíhal maďarský hrábě Pálffy. Sama se aktivně stýkala s japonskými diplomaty a v období před válkou se účastnila mnohých kulturních akcí. Po válce se ale soustředila na vzdělání svých dětí, ona sama byla měšťanského původu s nízkým vzděláním. Poté, co se děti osamostatnily, vztahy v rodině ochladly a Mitsuko zůstala opuštěná. Starala se o ni její dcera Olga, která nakonec zaznamenala matčin životopis.

Příběh Mitsuko je v Japonsku dobře znám, i když podle autorky hraje pouze na romantickou notu a skutečný příběh oklešťuje na pohádku o popelce. Autorka však přistoupila k této látce kriticky a knize předcházelo náročné bádání, o samotné Mitsuko se autorka poprvé dozvěděla v Japonsku v 70. letech. Že autorka ovládá japonské reálie, dokládá spousta drobných detailů o japonském způsobu života, i podrobný poznámkový aparát. Příběh Mitsuko rozhodně není červená knihovna, i když začátek knihy ji může připomínat. Autorka se však rozhodla ukázat Mitsuko nejen jako krásnou cizokrajnou květinu, ale také jako osobnost, která se po smrti muže mění v tvrdohlavou a neústupnou ženu. Autorka jemně, ale výstižně vykresluje vztahy mezi matkou a dětmi, které se začínají vzpírat matčiným nevyváženým emocím. Zároveň se ale autorka zamýšlí nad tím, čemu všemu musela Mitsuko čelit, že se nikdy nemohla vrátit do své domoviny, že byla vychována v japonských tradicích a nikdy nepoznala rodičovskou něhu, kterou pak zákonitě nemohla sama předat (autorka v tomto smyslu naráží na fakt, že tři synové si našli o řadu let starší manželky). „(…) vnější projevy citu nepatřily k japonským zvyklostem. Po lásce dětí zatoužila až příliš pozdě, když ji jedno po druhém opouštělo. Bylo pozdě na vzájemné dorozumění, neboť celý život vyžadovala od dětí jen poslušnost a ony se jí dlouho nevzpouzely. K stáru proto nebyla šťastná a nakonec chtěla všechny v poslední vůli vydědit, s výjimkou Hanse a Olgy. Majetková práva však popřela sama historie, z rodového vlastnictví nezbylo nic. „ (279)



Příběh Mitsuko je bezesporu zajímavou kapitolou také českých dějin a Vlasta Čiháková Noshiro jej zaznamenala s velkou pečlivostí. Chápu, že někomu nemusí vyhovovat beletrizace, mně však vůbec nevadila a v lecčem mi připomněla knihu o Sidonii Nádherné od A. Wágnerové. Příběh Mitsuko je zajímavý i svým bohatým kulturně politickým pozadím přelomu 19. a 20. století a později též obdobím 1. světové války. V tomto smyslu jsem ocenila, že každá kapitola označená příslušným rokem nese v úvodu souhrn významných událostí, které se toho roku udály a čtenáři tak dopomůže uvědomit si široké souvislosti. Kniha je opatřena bohatým obrazovým materiálem, přehledem členů rodiny, ale také poznámkovým aparátem, který však neruší hlavní osu příběhu přílišnými podrobnostmi. Velmi zajímavé jsou i medailonky Mitsuko a jejích dětí, z nichž nejznámější je jistě zakladatel Panevropy Richard. Příjemnou tečkou je autorská poznámka o tom, jak je na příběh Mitsuko nahlíženo v Japonsku a co vše zahrnovalo autorčino bádání.

Pro své chorobně střežené sny zemřela předčasně, osamocená a fyzicky i psychicky ochromená. Jako matka Richarda Coudenhove byla nazývána „matkou zakladatele moderní Evropy“, avšak sama považovala toto přízvisko za ironii – vždyť po celý svůj život toužila alespoň jedenkrát podívat se zpět do rodné země a neustále musela předstírat něco, co narušovalo její bytostnou identitu. V jistém smyslu tomu však nemohlo být jinak – jestliže se její děti rozprchly do světa žít ve shodě s kosmopolitními tradicemi svých předků, osud dal nakonec za pravdu ideálům hraběte Heinricha a syna Richarda – žít kdekoli ve světě, který je v zásadě jenom jeden. Mitsuko nebyla pochována po boku svého manžela. Manžel odpočívá na čelním místě hřbitova v blízkosti poběžovického zámku, slavného i svou historickou židovskou a německou obcí. U boční hřbitovní zdi je pohřben věrný sluha Babik. Samotu jejich náhrobků lze však chápat jako konečnou spravedlnost, z hlediska rozdílnosti pohledu manželů na svět. V tomto smyslu se sen o věčných milencích nenaplnil.“ (287)


Noshiro, Vlasta Čiháková. Mitsuko. Brno: Jota, 2015.  


pátek 22. září 2017

Něžná píseň – Leila Slimani

Nejvýznamnější francouzskou literární cenu si v roce 2016 odnesla Něžná píseň původem marocké spisovatelky Leily Slimani. Literární kritici si povšimli již jejího debutu V lidožroutově zahradě, který mnozí označili jako moderní podobu paní Bovaryové. Díky Gouncourtově ceně byla Něžná píseň přeložena i do češtiny a čtenáři se tak mohou seznámit s tím nejlepším, co francouzská literatura (podle kritiků) nabízí…

Manželé Myriam a Paul jsou klasickým párem střední třídy, jejichž život se převrátí založením rodiny. Paul je hudebním producentem, který se křečovitě přidržuje představy, že nestárne a Myriam záhy po narození druhého dítěte netouží po ničem jiném, než se vrátit do práce a pokračovat v kariéře advokátky. Rozhodnou se, že si najmou chůvu, aby se ani jeden nemuseli ničeho vzdát. Louisa se zdá vhodnou adeptkou, skvělou chůvou, dokonalou hospodyní a k tomu ještě spolehlivou uklízečkou. Myriam a Paul jsou hrdí na to, jakou skvělou chůvu si pořídili a jejími přednostmi se chlubí svým známým. Louise je ve středním věku, manžel jí zemřel, ač se nezdá, že by s ním byla v manželství šťastná a s dospělou dcerou nemá dobrý vztah. Louise žije velmi skromně, až na pokraji chudoby. Zdá se, že je se svými novými zaměstnavateli spokojená, s pečlivostí se stará o děti i domácnost. To se však má jednoho dne změnit a manželé budou velmi litovat, že si najali.


Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.

Něžná píseň je pro mě průměrnou knihou. Možná až zbytečně vyhrocená atmosféra na začátku, pomalu slábne, až se rozplyne v nezajímavém konci. Docela se mi líbila pasáž s kuřetem, která dala ději skutečně mrazivý nádech, ale jednalo se o pouhou epizodu, která nebyla nijak dál rozpracována. To je možná i důvod, proč na mě kniha nepůsobila kompaktně. Děj se rozbíhá do několika možných rovin, ale ani v jedné se neudrží. Jsem si jistá, že kdyby knihu napsala Petra Soukupová, byla by sonda do života rodiny a chůvy mnohem výmluvnější, a ani by nemusel nikdo přijít o život…



čtvrtek 14. září 2017

Černý chlapec – Richard Wright

Černý chlapec patří ke klasice americké literatury. Román o dospívání černého chlapce na Jihu Spojených států byl poprvé vydán v roce 1945 a dnes je řazen k základním kánonům jižanské literatury. Kniha je charakterizována jako autobiografický román, přestože není úplně jasné, zda je v knize zachyceno čistě jen to, co autor zažil. V souvislosti s Černým chlapcem můžeme narazit na přiléhavý pojem „Fictionalized Biography“, tedy biografii s prvky fikce. 

Ať už se ale vede polemika o tom, do jaké míry je Černý chlapec autobiografický, popř. jaký je poměr fikce a skutečnosti, nejdůležitější bude vždy literární hodnota knihy a její sdělení. Černý chlapec je biografií v klasickém duchu, v románu jsou ale dvě pasáže, které jsou netypicky lyricky laděné („a byla to němá hrůza, tichounké násilí, jež mi zaplňovalo smysly, když se obrovské mlžiny zlata splavovaly k zemi z oblohy, přetížené hvězdami za tichých nocí…“, strana 17). Kniha není napsána nijak novátorsky, ale působí velmi autenticky a realisticky. Zprvu jsem nevěděla, co si o hlavním hrdinovi myslet, protože první vzpomínky patří tomu, jak v dětství podpálil dům a oběsil kočku… Ale naštěstí se děj rychle posunuje dál. Autor líčí, jak jej opustil otec a on skončil s bratrem v sirotčinci, než byla matka schopná s dětmi odjet ke své sestře. Richard je svědkem toho, jak se jeho strýc jednou „nevrátí“ ze svého podniku, který mu bílí závidí, a proto jej zastřelí. Celá rodina je pronásledována a musí odejít. Po matčině nemoci jsou chlapci nakrátko rozděleni, Richard se snaží chodit do školy a hledá příležitost, jak si přivydělat. Začíná číst knihy a objevovat svět literatury. Dokonce mu v místních novinách otisknou povídku. Co by to ale bylo za jižanský román bez všudypřítomné a tíživé zbožnosti. Richardova babička je adventistkou a chlapce fanaticky nutí vyznávat stejné náboženství. Její vidění světa je silně ovlivněno jejím nepřístupným náboženským přesvědčením, které však Richard odmítá.


Richard žije ve dvou světech, ve světě černých a ve světě bílých. Právě pasáže o tom, jak se k němu bílí chovali, jak si musel dávat pozor, aby je ničím nepopudil, aby se choval vždy přehnaně uctivě, odkrývají nejvíc z autenticity dospívaní černého chlapce na americkém Jihu. Člověk z těchto pasáží cítí velkou nespravedlnost, ponížení a pošlapání základních lidských hodnot. Nedá se ale říct, že by autor realitu líčil jednostranně, naopak nešetří ani své druhy, když jim vyčítá, že nejsou schopní vymanit se z bělošského područí, že se bělochům podbízejí a snižují svůj morální kredit tím, že lžou a kradou. I autor se přiznává k tomu, že sám ze zoufalství lhal a dopustil se krádeže. Bezvýchodnost amerického Jihu Richarda motivuje k tomu, aby s matkou, tetou a bratrem odešel na Sever, přestože tato cesta je velmi nelehká. Odchodem do Chicaga kniha končí, přesto na ni v jiných vydání knihy navazuje druhá část „The Horror and the Glory“.

Černý chlapec je kniha, po které už dnešní čtenáři nejspíše moc často nešáhnou, přesto má co nabídnout. Je především silným svědectvím o tom, jak těžký život mělo černošské obyvatelstvo ve 20. letech 20. století na americkém Jihu. Je knihou o uvědomění si vlastní hodnoty, důstojnosti a právu na spokojený život.   

Opouštěl jsem Jih, abych se vrhl do neznáma, abych narážel na okolnosti, které budou ode mne požadovat odlišné odpovědi. A bude-li mi dopřáno setkat se s dostatkem odlišných projevů a způsobů života, potom se možná postupně a pomaloučku poučím, kdo vlastně jsem, kým a čím být mohu a dovedu. Neopouštěl jsem Jih proto, abych zapomněl na Jih, ale proto, abych mu snad jednou porozuměl, abych pochopil, co jeho zvířecky krutá ztrnulost udělala mně, všem svým dětem. Prchal jsem, aby otupělost mého obranného žití mohla roztát a dopřála mi procítit bolest – po letech a daleko – kterou bez výjimky a beze zbytku značí žití na Jihu.“


Wright, Richard. Černý chlapec. Družstevní práce, 1947. Strana 379



středa 23. srpna 2017

Století moudrosti – Caroline Stoessingerová

Alice Herz Sommerová, přezdívaná také jako Pianistka z Terezína, nejstarší Češka, která přežila holokaust, zemřela v roce 2014 v 111 letech. Společně s ní se k nejstarším přeživším holocaustu řadil také Yisrael Kristal, který zemřel letos ve 114 letech. Alice Herz Sommerová prožila celé 20. století a její rané vzpomínky jsou věnované Praze, objevování hudby a okruhu přátel rodiny, mezi něž se řadily takové osobnosti jako Franz Kafka, Rilke, Gustav Mahler nebo Sigmund Freud. V pěti letech se začala věnovat hře na klavír, její celoživotní lásce, která jí doslova zachránila život. Se sílícími protižidovskými náladami se rodina přesunula do emigrace, avšak Alice s manželem a synem Raphaelem (slavným violoncellistou) zůstala kvůli nemocné matce. V Terezíně se Alice věnovala hře na klavír a její syn hrál v pohádkové opeře Brundibár, manžela a matku zda bohužel ztratila. Po válce emigrovala se svým synem do Palestiny, kde učila na akademii a spřátelila se mimo jiné s tehdejší premiérkou Goldou Meirovou. Byla přítomna procesu s Adolfem Eichmannem. Po více než 37 letech v Jeruzalémě se přestěhovala za svým synem do Londýna, kde žila skromným životem v malém bytě. Syn jí zemřel při koncertním turné v Izraeli a zůstala po něm žena se dvěma dětmi.


Alice Herz Sommerová i přes traumata, která zažila a přátele, které ztratila, nepřestala být optimistkou a neustále se vzdělávala. Ještě v 90-ti letech docházela na univerzitu třetího věku a studovala filozofii a dějiny umění. Milovala hru na klavír a o hudbě se vyjadřovala jako o prvním ze všech umění. Hudba pro ni byla vším a provázela ji celý život, na klavír hrála až do své smrti každý den 3 hodiny (v pozdějším věku jí ale sužovalo revma). Klavír utichl jen v době, kdy jí zemřel syn. Alice Herz Sommerová mluvila německy, anglicky, hebrejsky a výborně česky. Do České republiky se nechtěla vrátit a oživovat si bolestné vzpomínky. Její život byl inspirativní a působila neuvěřitelně vitálně. Její optimismus by jí mohlo závidět mnoho lidí. Nejlepší je se o tom přesvědčit například z tohoto dílu Reportérů ČT před 10 lety:


Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků. Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Kniha je prodchnuta různými citáty a rovněž úvodní báseň od Whittiera je výstižná. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla



středa 26. července 2017

Všechno, co se povznáší, se musí setkat – Flannery O´Connorová

Flannery O´Connorová, královna jižanské literatury, se českému čtenáři konečně představuje v celé své kráse. Nakladatelství Argo ve své edici Jiný Jih vydalo její debutový román Moudrá krev (1952, recenze zde), povídkovou sbírku Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 1988) a konečně také posmrtně vydanou knihu povídek Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965). Povídku Pohodlí domova jsem již četla v překladu Jakuba Guziura v antologii Vypravěči amerického Jihu (recenze zde) a s chutí jsem si ji přečetla znova. I ostatní povídky jsou čisté literární potěšení - nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty.

Povídky mají leccos společného, ať už v rámci žánru jižanské literatury (témata rasové segregace, kazatelství, bílé chátry, atd.), jakož i motivy typické pro samu spisovatelku (neúplné rodinné vztahy, panovačné matky, moralistické lekce a černý humor). Doslov knihy nese název „neužívat vnitřně?“, já bych však v případě Flannery O´Connorové řekla: „užívejte s mírou“. Její povídky jsou výbušně koncentrované, symbolické a nikoho nešetří. První stejnojmenná povídka o povýšené matce, která by byla nejradši, kdyby otroctví nikdy nezrušili a jejím liberálním synovi, který si naschvál v autobuse sedne k černochovi, je Flannery O´Connorová ve své vrcholné kondici:

Bejvali na to líp, dokavaď byli otroci,“ řekla. Zasténal, když viděl, že je zase u svého tématu. Rozjela se po téhle koleji každých pár dní jako vlak po volné trati. Znal už na té dráze každou zastávku, každou výhybku a každou bažinu i přesný okamžik, kdy matka se svým konečným závěrem vjede majestátně do stanice: „Je to směšné. Není to prostě realistické. Mají se povznášet, to jistě, ale na své straně plotu.“


Panovačnými matkami se to v povídkách jen hemží, jistě zásluhou autorčiny vlastní matky, u které Flannery dožívala poslední léta svého života (zemřela v 39 letech na lupus). Děti, často introvertní synové, jsou ovládáni matkami a nedočkají se žádného zadostiučinění, naopak ze svých zamýšlených plánů vycházejí naprázdno (Pohodlí domova, Vytrvalé mrazení). Matky se domnívají, že pro své děti dělají to nejlepší („jejím zákonem bylo sebeobětování pro syna, když nejdřív sama vyvolala nutnost takového sebeobětování tím, jak beznadějně všechno pomotala“), ale jejich destruktivní láska a konzervativní (a často i rasistické) názory, nemohou u dětí obstát. Právě ony se povyšují nad všechny ostatní, ač jsou samy nejmalichernější (a půjdou k božímu soudu poslední, jak se paní Turpinová přesvědčí v povídce Zjevení).

Obdobným tématem je přehnaná dobročinnost, jako třeba v povídce Pohodlí domova, v níž matka vykolejí svého syna tím, když mu domů přivede mladou delikventku, která očividně o žádnou dobročinnost nestojí. Ještě více je toto téma přítomno v povídce Chromí vejdou jako první, v níž se otec rozhodne napravit černého kluka z polepšovny a jeho úkol ho pohltí natolik, že zapomene na vlastního syna. Flannery OConnorová je sžíravá a na žádné z postav nezůstane niť suchá, přesto každou z nich dokáže dokonale vystihnout obvykle v její přízemnosti a špatnosti. Čtenář se s žádnou postavou neztotožní, stačí však sledovat tu černohumornou grotesku a užívat si autorčinu absolutní tvůrčí svobodu. Povídky často končí tragicky, jaksi přeexponovaně, ale nemyslím, že by to bylo na závadu. Všichni přece víme, že Flannery OConnorová se kvůli koncům nečte.

Povídky Flannery O´Connorové zkrátka nejsou žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!



Citace:
O´Connorová, Flannery. Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Praha : Argo, 2013. Strany 10 a 14

středa 19. července 2017

Einsteinova krev – Philip Sington

Čas od času se stane, že ve výprodeji narazíte na skutečnou perlu a nechápete, jak se tam mohla dostat. Přesně takový pocit jsem měla, když jsem dočetla Einsteinovu krev (The Einstein Girl) od britského spisovatele Philipa Singtona, která mě stála pouhých 87 korun. Zlákal mě její titul, protože mám ráda dobu přelomu 19. a 20. století a tehdejší autory. Ač se děj knihy odehrává později (20. a 30. léta v Německu), není o nic méně zajímavý. Hlavní postavou je psychiatr Martin Kirsch, chirurg z první světové války, kterého čeká sňatek s dcerou bohatého obchodníka Almou a podle všeho i úspěšná kariéra v berlínském ústavu. Zvrat v jeho životě způsobí nález polomrtvé ženy trpící amnézií, u které je pozvánka na přednášku Alberta Einsteina. Kdo je tato dívka, má něco společného s Einsteinem a vrátí se jí někdy paměť? Martin dívku přijme k sobě na kliniku a intenzivně pátrá po její minulosti, která jej přivede až do Švýcarska. V pozadí jeho pátrání se vlády ujímá Hitler a schyluje se k nejen k druhé světové válce, ale i akci T4.

Einsteinova krev je výborný román, který vychází z pečlivého nastudování historických souvislostí poskládaných do propracovaného a uvěřitelného příběhu. Knihu bych více než jako thriller označila za historický román. I když je hlavní motiv fiktivní, vše ostatní odpovídá historickým souvislostem, ať už je to osud Martinova bratra Maxe, který zahynul ve 3. bitvě u Yper během podminování Messinského hřebínku, přes popis běžně používaných (a často drastických) psychiatrických metod, až po mini exkurz o německých sériových vrazích 20. let. A i když je hlavní motiv knihy fiktivní, není fiktivní v tom smyslu, že by se nemohl stát, spíše se jedná o určitou verzi příběhu, jehož skutečný konec vlastně nikdo nezná. Autor je velmi dobře erudovaný, ale jeho znalosti by mu byly k ničemu, kdyby je nedokázal skvěle literárně zpracovat. To vše je okořeněno autorovým neskutečným smyslem pro detail (Eduard skutečně podléhal Freudovým teoriím a stěny pokoje si zdobil pornografií a drobná zmínka o Mileviných kaktusech odkazuje k její impozantní sbírce sukulentů a kaktusů, největší v celém Švýcarsku).   


Einsteinova krev se četla jedním dechem a několik dějových rovin spolu zároveň harmonicky souznělo. Příběh o tom, jak je šílenství blízko genialitě, Alberta Einsteina ukazuje v jiném než všeobecně známém světle a líbila se mi i narážka na Milevin podíl ke zrodu teorie relativity.  I přesto, že má děj rychlý spád a je opravdu napínavý, má román nesporné literární ambice být něčím víc, než jen brakovou zábavou. Už jen psát o teorii relativity čtivým způsobem je pro mě k nepochopení, a i proto si mě Philip Sington touhle knihou získal. Kéž by všechny historické romány byly aspoň z poloviny tak dobré jako je Einsteinova krev.

Milý příteli, pro většinu lidstva je klam jediným prostředkem, který činí život snesitelným. To je podle mě tragédie lidského údělu. Člověk musí předstírat, že vidí smysl i tam, kde rozumově není. Co by pak měl jeden s druhým společného? Lidské vazby by se zpřetrhaly. Společnost by se rozpadla a lidé by museli čelit lhostejnosti vesmíru sami. Tomu se chtějí vyhnout více než čemukoli jinému a za to jsou odhodláni zaplatit i cenu války.“ 

Sington, Philip. Einsteinova krev. Praha : Paseka, 2014. Strana 335



neděle 16. července 2017

Divočina – Cheryl Strayedová

Když se v devadesátých letech šestadvacetiletá dívka jménem Cheryl Strayedová rozhodla projít část pacifické hřebenovky, netušila, že zážitky a zkušenosti z této cesty budou jednou podkladem pro knihu Divočina, která se stane americkým bestsellerem roku 2012, že podle ní bude natočen úspěšný film s Reese Witherspoonovou a podnítí tisíce lidí k pokoření 4200 km dlouhé cesty spojující Kanadu s Mexikem. Cheryl tehdy hnal jen jediný cíl, ukončit bolestné životní období a najít sebe sama. Divočina vychází z deníku autorky, který si během cesty psala a popisuje její přes 2000 km dlouho cestu z Mohavské pouště k Mostu bohů v Oregonu. Část cesty Cheryl musela vynechat (Sierra Nevada) kvůli sněhovým podmínkám.

Nejsilnějším motivem knihy je loučení se s matkou, která Cheryl zemřela velmi brzo. Ze vzpomínek vystupuje její neutěšené dětství, snaha o dokončení školy a pokřivený vztah k alkoholickému a násilnickému otci. V devatenácti letech se Cheryl vdává za svoji velkou lásku, na kterou ale není připravená a vztah končí bolestným rozvodem, od kterého už má Cheryl jen kousek k totálnímu rozpadu v podobě experimentování s drogami, promiskuitě a nechtěnému těhotenství. Je toho docela hodně na tak mladou holku, říkáte si? Ano je, ale je to osobní příběh a buď jej tedy čtenář se vším příjme nebo ne. To bude zřejmě i častá kritika mnoha čtenářů, protože očekávají buď popis Pacifické hřebenovky nebo tradiční cestopis. Divočina je ale hlavně osobní zpovědí Cheryl, která není hodná a spořádaná holka, ale v šestadvaceti je vlastně troska s velmi otevřeným vztahem k sexu s neznámými muži a neuspořádaným životem. Přesto je v hlavní hrdince dobrota a velké úsilí těžké životní období překonat, a to dělá knihu zajímavou. Čím víc Cheryl jde, čím více lidí poznává, čím více strádá, čím více cítí bolest, tím více se z ní odlupuje její stará schránka a rodí se nová.


Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.

Knize určitě prospěl i fakt, že autorka cestu podnikla v 90. letech, kdy cesta ještě nebyla tak proslavená a hrdinka se tak musela potýkat s problémy, které by dnes nejspíš vyřešil jediný telefonát mobilem. Autorka měla od cesty odstup a literárním zpracováním si naplnila svoje spisovatelské ambice, což dokládá i její vřelý vztah ke knihám, které během cesty přečetla. Osobně si ale myslím, že lepší knihu než Divočina, už autorka nenapíše, protože ta zaujala především svojí autenticitou.   

"Jak jsem pochopila, vesmír nikdy, vůbec nikdy nežertuje. Vezme si, cokoli chce, a zanic to nevrátí."

Strayedová, Cheryl. Divočina. Ikar, Praha 2013. Strana 269.


    

úterý 27. června 2017

Loutkář – Jostein Gaarder

Úspěšný norský spisovatel se svou zatím poslední knihou obrací k dospělému publiku. Hlavní hrdina Jacob je učitelem religionistiky a etymologie, otec jej nevychovával a po smrti matky zůstává sám. Pocit osamělosti jej dožene až k nečekanému řešení: začne chodit na cizí pohřby, kde pozůstalým vypráví vymyšlené příběhy o tom, jak se se zesnulým znal. Jacob je vědec uzavřený sám do sebe, společnost mu dělá loutka, která je jeho druhou částí osobnosti. Na desítkách pohřbů poznává Jacob rodinu Lundinových a k jeho členům si vytváří vztah. Jednou z těchto členů je i Agnes, která jej jako jediná začíná chápat…

Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá. Snad jsem knihu dočetla jen proto, že se mnoho čtenářů shodlo, že po 100 stranách dochází ke zvratu. Já jsem však žádný zlom nepocítila a knihu jsem dočetla jen ze setrvačnosti. V tomto ohledu mi Loutkář připomíná Hrad v Pyrenejích (mimochodem byl na přebalu rovněž použit motiv od Magritta), se kterou jsem bojovala úplně stejně. Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh.



Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkař velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.  


pondělí 26. června 2017

Vegetariánka – Han Kang

Může se zdát paradoxní, že se Jižní Koreji podařilo prorazit na světovém poli literatury s titulem, kterému se v rodné zemi nedostalo většího zájmu. Dílčího úspěchu se dočkala pouze prostřední část knihy s názvem Mongolská skvrna, publikovaná v roce 2004. Celosvětový úspěch spisovatelce přinesla až Man Bookerova cena, která ji byla udělena v roce 2016 za knihu Vegetariánka. Touto cestou se knize dostalo nové vlny zájmu i v rodné Koreji, která se systematicky snaží prorazit i v literárním světě, kterému dominují spíše japonští a čínští autoři.   

Kniha se skládá ze tří částí – Vegetariánka, Mongolská skvrna a Hořící stromy. Hlavní postavou je mladá Jonghje, avšak vypravěči jsou i osoby z jejího okolí – manžel, švagr a sestra. Jednoho dne se Jonghje zdá děsivý sen, který se noc za nocí vrací v různých podobách – je plný krve, zabitých zvířat i lidí, pachu a chuti čerstvého masa. Jonghje pod vlivem těchto snů přestává jíst maso, s čímž se její okolí nemůže smířit. Manželka má být svému muži oporou a nezostuzovat svoji rodinu, alespoň tak manželské povinnosti vnímají její nejbližší, kteří se jí snaží zbavit jejího „vrtochu“. Vegetariánství se pro Jonghje stává branou ke vstupu do jiné formy vnímání a její život se začíná měnit způsobem, se kterým se její rodina nemůže smířit. Projev Jonghjiny individuality je pro manžela, který je zvyklý, že má doma poslušnou a průměrnou manželku, nepříjemným překvapením a jeho nepochopení, stejně jako nepochopení rodiny, žene Jonghje do vlastního – od reality oproštěného – světa. Silný druh fascinace pociťuje k Jonghje její švagr, který využívá jejího psychického stavu pro provedení svého uměleckého záměru, aniž by si uvědomoval, že tím překračuje všechny možné hranice. Jonghjina sestra byla považována vždy za ženu, která stojí pevně na svých nohou a poradí si v každé situaci, avšak při konfrontaci s Jonghinou nemocí i u ní vyplouvají na povrch zasuté pocity a nespokojenost s vlastním životem. Zdá se, že i přes Jonghjin duševní rozpad, jsou si sestry skutečně blízké a dokáží respektovat jedna i druhou.


Vegetariánka je knihou, která je popisována jako „alegorický román o vdané ženě, která přestane jíst maso a promění se v strom“. Jedná se však o jisté zjednodušení, protože odmítání masa – ač má v knize důležitou roli – není jediným ústředním motivem knihy. Jonghje vyrostla v domě, kde vládla přísná ruka jejího otce a ani v manželství se jí nedostává svobody a důstojného zacházení. Její manžel se přiznává, že si ji vybral jako zcela průměrnou a nezajímavou ženu, aby ji mohl snadněji ovládat. Ani rodina Jonghje ji v kritický okamžik nechrání a přiklání se na manželovu stranu. Jediná sestra vztah s Jonghje udržuje a to až do jejího umístění s léčebně. Jonghje i její sestra jsou v područí svých mužských protějšků. Zcela dominantní vypovídací hodnotu nese v příběhu sex – manžel s Jonghje spí i přes její nesouhlas, sestra rovněž neprožívá se svým mužem láskyplné naplnění vztahu, když ten sexuálně prahne právě po Jonghje a doma si pouze vybíjí svoji touhu. I když to ani jedna z ženských postav neříká, je zřetelné, že nežijí svobodný a naplněný život a neustále se podrobují společenským konvencím. Švagr Jonghje láká za účelem ztvárnění jeho umělecké vize, která však osekaná na dřeň není ničím jiným než snahou o mrzké naplnění chtíče.

Vegetariánka je možná alegorický příběh, ale není v ní třeba hledat odpovědi na všechny otázky, rozebírat ji a hledat všechny skryté motivy. Je příjemné užít si její literární jazyk, smyslovou rozvolněnost a nezvyklý motiv bez typického konfliktu. Zajímavý je i osud překladu Vegetariánky do angličtiny, který sice trpí mnohými překladovými vadami (a ne zrovna malými), ale i tak dokázal literární obec zaujmout způsobem, že si spolu s autorkou Han Kang překladatelka Debora Smithová rozdělila odměnu spojenou s Man Bookerovou cenou. A proč Vegetariánka tolik oslovila západní literární svět? Možná proto, že není pouze o odmítání masa, ale o odmítání světa násilí, fyzického a psychického útlaku, který nedovoluje odchylky od předepsaných společenských pravidel, který nedovoluje projevit vlastní individualitu.


čtvrtek 1. června 2017

Ztracené město v Amazonii – David Grann

Když se David Grann pustil po stopách anglického badatele P.H. Fawcetta, kterého ve dvacátých letech 20. století doslova pohltil amazonský prales, netušil, že se jeho kniha v roce 2009 vyšvihne na čtvrté místo New York Times bestsellerů a stane se předlohou pro film Ztracené město Z (2016). Kniha se stala úspěšnou hlavně atraktivním tématem, přičemž její podtitul „A Tale of Deadly Obsession in the Amazon“ trefně vystihuje osud jejího hlavního hrdiny – posledního viktoriánského badatele H.P.Fawcetta, který celý život snil o tom, že nalezne v amazonské džungli pozůstatky ztracené civilizace. Ve svých poznámkách nazýval toto ztracené město „Z“. Amerického novináře Davida Granna jeho osud zaujal natolik, že dočasně opustil své domácí pohodlí a vydal se hledat odpověď na otázku, která vzrušuje veřejnost již desítky let: proč se Fawcett nevrátil z poslední amazonské výpravy a co se mu přihodilo.

Bez nadsázky je Fawcett esencí dobrodružství, počínaje jeho mládím prožitým na Srí Lance, přes jeho posedlost po nalezení mýtického světa, a v neposlední řadě i jeho zmizením, které zůstalo dodnes neobjasněno. David Grann se vydal za Fawcettovou rodinou a nakonec i do amazonské džungle na místa, kde byl Fawcett naposledy spatřen. Nebyl to zrovna lehký úkol, protože Fawcett úmyslně neuváděl přesná místa svého pobytu, neboť nechtěl riskovat, že jej někdo v jeho plánu předhoní. Grann od začátku vytváří umnou koláž příběhů v příběhu, které nakonec vykrystalizují ve dvě hlavní roviny – příběh Fawcetta a příběh samotného spisovatele, který se snaží odhalit tajemství jeho zmizení. Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu. Vážnost Grannova záměru dokresluje také skutečnost, že vyhledal uznávaného amazonského archeologa Michaela Heckenbergera, jehož zjištění jsou pozoruhodně blízká těm Fawcettovým.    


Film sice končí ztracením Fawcettovy tříčlenné expedice v džungli, avšak kniha pokračuje neméně rozsáhlou kapitolou o snaze tuto záhadu rozluštit. Grann shrnuje nejvýznamnější výpravy, které se Fawcettův konec snažily vypátrat, hovoří také o Fawcettově domnělém indiánském synovi i nalezených kosterních pozůstatcích. Protože se konec posledního viktoriánského badatele, který se ze své expedice v roce 1925 už nevrátil, nepodařilo nikdy spolehlivě vypátrat, zůstane Fawcett slavným „nikoli tím, co na světě odhalil, ale co utajil“. Osud Fawcetta, který se do amazonské džungle vypravil na začátku 20. století pouze s mačetou a kompasem, musel už ve své době působit romanticky. Přestože byl svému cíli nakonec mnohem blíž než si myslel, a mnohá tajemství byla objasněna, z atraktivity Fawcettova příběhu dosud nic nezmizelo.

Velcí predátoři však pro výpravu nepředstavovali to největší nebezpečí. Nejhorší byl neúnavný hmyz. Například jihoameričtí mravenci, oecodome cephalotes, dokázali během noci rozložit oblečení a batoh na jednotlivá vlákna. Další byli roztoči, kteří se na člověka přilepili jako pijavice (další pohroma), a blechy s červenými chlupy požírající tkáně lidského těla. Pak to byly mnohonožky, které vystřikovaly kyanid. Parazitující červi způsobující slepotu. Mouchy z čeledi vrtulovitých, které dokázaly kladélkem propíchnout oblečení a naklást vajíčka pod kůži, kde se vylíhly larvy. Téměř neviditelné koousavé mouchy, takzvané pium, po jejichž zásazích zůstávalo tělo výzkumníka poseté lézemi. A také „líbající brouci“, kteří koušou oběti do rtů a tím přenášející prvoky trypanosoma cruzi, trypanozoma americká, a člověk si myslí, že z džungle unikl bez újmy, ale teprve za dvacet let začně umírat na otékající srdce nebo mozek.“


Grann, David. Ztracené město v Amazonii. Víkend : 2010, strana 88.