čtvrtek 14. září 2017

Černý chlapec – Richard Wright

Černý chlapec patří ke klasice americké literatury. Román o dospívání černého chlapce na Jihu Spojených států byl poprvé vydán v roce 1945 a dnes je řazen k základním kánonům jižanské literatury. Kniha je charakterizována jako autobiografický román, přestože není úplně jasné, zda je v knize zachyceno čistě jen to, co autor zažil. V souvislosti s Černým chlapcem můžeme narazit na přiléhavý pojem „Fictionalized Biography“, tedy biografii s prvky fikce. 

Ať už se ale vede polemika o tom, do jaké míry je Černý chlapec autobiografický, popř. jaký je poměr fikce a skutečnosti, nejdůležitější bude vždy literární hodnota knihy a její sdělení. Černý chlapec je biografií v klasickém duchu, v románu jsou ale dvě pasáže, které jsou netypicky lyricky laděné („a byla to němá hrůza, tichounké násilí, jež mi zaplňovalo smysly, když se obrovské mlžiny zlata splavovaly k zemi z oblohy, přetížené hvězdami za tichých nocí…“, strana 17). Kniha není napsána nijak novátorsky, ale působí velmi autenticky a realisticky. Zprvu jsem nevěděla, co si o hlavním hrdinovi myslet, protože první vzpomínky patří tomu, jak v dětství podpálil dům a oběsil kočku… Ale naštěstí se děj rychle posunuje dál. Autor líčí, jak jej opustil otec a on skončil s bratrem v sirotčinci, než byla matka schopná s dětmi odjet ke své sestře. Richard je svědkem toho, jak se jeho strýc jednou „nevrátí“ ze svého podniku, který mu bílí závidí, a proto jej zastřelí. Celá rodina je pronásledována a musí odejít. Po matčině nemoci jsou chlapci nakrátko rozděleni, Richard se snaží chodit do školy a hledá příležitost, jak si přivydělat. Začíná číst knihy a objevovat svět literatury. Dokonce mu v místních novinách otisknou povídku. Co by to ale bylo za jižanský román bez všudypřítomné a tíživé zbožnosti. Richardova babička je adventistkou a chlapce fanaticky nutí vyznávat stejné náboženství. Její vidění světa je silně ovlivněno jejím nepřístupným náboženským přesvědčením, které však Richard odmítá.


Richard žije ve dvou světech, ve světě černých a ve světě bílých. Právě pasáže o tom, jak se k němu bílí chovali, jak si musel dávat pozor, aby je ničím nepopudil, aby se choval vždy přehnaně uctivě, odkrývají nejvíc z autenticity dospívaní černého chlapce na americkém Jihu. Člověk z těchto pasáží cítí velkou nespravedlnost, ponížení a pošlapání základních lidských hodnot. Nedá se ale říct, že by autor realitu líčil jednostranně, naopak nešetří ani své druhy, když jim vyčítá, že nejsou schopní vymanit se z bělošského područí, že se bělochům podbízejí a snižují svůj morální kredit tím, že lžou a kradou. I autor se přiznává k tomu, že sám ze zoufalství lhal a dopustil se krádeže. Bezvýchodnost amerického Jihu Richarda motivuje k tomu, aby s matkou, tetou a bratrem odešel na Sever, přestože tato cesta je velmi nelehká. Odchodem do Chicaga kniha končí, přesto na ni v jiných vydání knihy navazuje druhá část „The Horror and the Glory“.

Černý chlapec je kniha, po které už dnešní čtenáři nejspíše moc často nešáhnou, přesto má co nabídnout. Je především silným svědectvím o tom, jak těžký život mělo černošské obyvatelstvo ve 20. letech 20. století na americkém Jihu. Je knihou o uvědomění si vlastní hodnoty, důstojnosti a právu na spokojený život.   

Opouštěl jsem Jih, abych se vrhl do neznáma, abych narážel na okolnosti, které budou ode mne požadovat odlišné odpovědi. A bude-li mi dopřáno setkat se s dostatkem odlišných projevů a způsobů života, potom se možná postupně a pomaloučku poučím, kdo vlastně jsem, kým a čím být mohu a dovedu. Neopouštěl jsem Jih proto, abych zapomněl na Jih, ale proto, abych mu snad jednou porozuměl, abych pochopil, co jeho zvířecky krutá ztrnulost udělala mně, všem svým dětem. Prchal jsem, aby otupělost mého obranného žití mohla roztát a dopřála mi procítit bolest – po letech a daleko – kterou bez výjimky a beze zbytku značí žití na Jihu.“


Wright, Richard. Černý chlapec. Družstevní práce, 1947. Strana 379



středa 23. srpna 2017

Století moudrosti – Caroline Stoessingerová

Alice Herz Sommerová, přezdívaná také jako Pianistka z Terezína, nejstarší Češka, která přežila holokaust, zemřela v roce 2014 v 111 letech. Společně s ní se k nejstarším přeživším holocaustu řadil také Yisrael Kristal, který zemřel letos ve 114 letech. Alice Herz Sommerová prožila celé 20. století a její rané vzpomínky jsou věnované Praze, objevování hudby a okruhu přátel rodiny, mezi něž se řadily takové osobnosti jako Franz Kafka, Rilke, Gustav Mahler nebo Sigmund Freud. V pěti letech se začala věnovat hře na klavír, její celoživotní lásce, která jí doslova zachránila život. Se sílícími protižidovskými náladami se rodina přesunula do emigrace, avšak Alice s manželem a synem Raphaelem (slavným violoncellistou) zůstala kvůli nemocné matce. V Terezíně se Alice věnovala hře na klavír a její syn hrál v pohádkové opeře Brundibár, manžela a matku zda bohužel ztratila. Po válce emigrovala se svým synem do Palestiny, kde učila na akademii a spřátelila se mimo jiné s tehdejší premiérkou Goldou Meirovou. Byla přítomna procesu s Adolfem Eichmannem. Po více než 37 letech v Jeruzalémě se přestěhovala za svým synem do Londýna, kde žila skromným životem v malém bytě. Syn jí zemřel při koncertním turné v Izraeli a zůstala po něm žena se dvěma dětmi.


Alice Herz Sommerová i přes traumata, která zažila a přátele, které ztratila, nepřestala být optimistkou a neustále se vzdělávala. Ještě v 90-ti letech docházela na univerzitu třetího věku a studovala filozofii a dějiny umění. Milovala hru na klavír a o hudbě se vyjadřovala jako o prvním ze všech umění. Hudba pro ni byla vším a provázela ji celý život, na klavír hrála až do své smrti každý den 3 hodiny (v pozdějším věku jí ale sužovalo revma). Klavír utichl jen v době, kdy jí zemřel syn. Alice Herz Sommerová mluvila německy, anglicky, hebrejsky a výborně česky. Do České republiky se nechtěla vrátit a oživovat si bolestné vzpomínky. Její život byl inspirativní a působila neuvěřitelně vitálně. Její optimismus by jí mohlo závidět mnoho lidí. Nejlepší je se o tom přesvědčit například z tohoto dílu Reportérů ČT před 10 lety:


Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků. Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Kniha je prodchnuta různými citáty a rovněž úvodní báseň od Whittiera je výstižná. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla



středa 26. července 2017

Všechno, co se povznáší, se musí setkat – Flannery O´Connorová

Flannery O´Connorová, královna jižanské literatury, se českému čtenáři konečně představuje v celé své kráse. Nakladatelství Argo ve své edici Jiný Jih vydalo její debutový román Moudrá krev (1952, recenze zde), povídkovou sbírku Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 1988) a konečně také posmrtně vydanou knihu povídek Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965). Povídku Pohodlí domova jsem již četla v překladu Jakuba Guziura v antologii Vypravěči amerického Jihu (recenze zde) a s chutí jsem si ji přečetla znova. I ostatní povídky jsou čisté literární potěšení - nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty.

Povídky mají leccos společného, ať už v rámci žánru jižanské literatury (témata rasové segregace, kazatelství, bílé chátry, atd.), jakož i motivy typické pro samu spisovatelku (neúplné rodinné vztahy, panovačné matky, moralistické lekce a černý humor). Doslov knihy nese název „neužívat vnitřně?“, já bych však v případě Flannery O´Connorové řekla: „užívejte s mírou“. Její povídky jsou výbušně koncentrované, symbolické a nikoho nešetří. První stejnojmenná povídka o povýšené matce, která by byla nejradši, kdyby otroctví nikdy nezrušili a jejím liberálním synovi, který si naschvál v autobuse sedne k černochovi, je Flannery O´Connorová ve své vrcholné kondici:

Bejvali na to líp, dokavaď byli otroci,“ řekla. Zasténal, když viděl, že je zase u svého tématu. Rozjela se po téhle koleji každých pár dní jako vlak po volné trati. Znal už na té dráze každou zastávku, každou výhybku a každou bažinu i přesný okamžik, kdy matka se svým konečným závěrem vjede majestátně do stanice: „Je to směšné. Není to prostě realistické. Mají se povznášet, to jistě, ale na své straně plotu.“


Panovačnými matkami se to v povídkách jen hemží, jistě zásluhou autorčiny vlastní matky, u které Flannery dožívala poslední léta svého života (zemřela v 39 letech na lupus). Děti, často introvertní synové, jsou ovládáni matkami a nedočkají se žádného zadostiučinění, naopak ze svých zamýšlených plánů vycházejí naprázdno (Pohodlí domova, Vytrvalé mrazení). Matky se domnívají, že pro své děti dělají to nejlepší („jejím zákonem bylo sebeobětování pro syna, když nejdřív sama vyvolala nutnost takového sebeobětování tím, jak beznadějně všechno pomotala“), ale jejich destruktivní láska a konzervativní (a často i rasistické) názory, nemohou u dětí obstát. Právě ony se povyšují nad všechny ostatní, ač jsou samy nejmalichernější (a půjdou k božímu soudu poslední, jak se paní Turpinová přesvědčí v povídce Zjevení).

Obdobným tématem je přehnaná dobročinnost, jako třeba v povídce Pohodlí domova, v níž matka vykolejí svého syna tím, když mu domů přivede mladou delikventku, která očividně o žádnou dobročinnost nestojí. Ještě více je toto téma přítomno v povídce Chromí vejdou jako první, v níž se otec rozhodne napravit černého kluka z polepšovny a jeho úkol ho pohltí natolik, že zapomene na vlastního syna. Flannery OConnorová je sžíravá a na žádné z postav nezůstane niť suchá, přesto každou z nich dokáže dokonale vystihnout obvykle v její přízemnosti a špatnosti. Čtenář se s žádnou postavou neztotožní, stačí však sledovat tu černohumornou grotesku a užívat si autorčinu absolutní tvůrčí svobodu. Povídky často končí tragicky, jaksi přeexponovaně, ale nemyslím, že by to bylo na závadu. Všichni přece víme, že Flannery OConnorová se kvůli koncům nečte.

Povídky Flannery O´Connorové zkrátka nejsou žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!



Citace:
O´Connorová, Flannery. Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Praha : Argo, 2013. Strany 10 a 14

středa 19. července 2017

Einsteinova krev – Philip Sington

Čas od času se stane, že ve výprodeji narazíte na skutečnou perlu a nechápete, jak se tam mohla dostat. Přesně takový pocit jsem měla, když jsem dočetla Einsteinovu krev (The Einstein Girl) od britského spisovatele Philipa Singtona, která mě stála pouhých 87 korun. Zlákal mě její titul, protože mám ráda dobu přelomu 19. a 20. století a tehdejší autory. Ač se děj knihy odehrává později (20. a 30. léta v Německu), není o nic méně zajímavý. Hlavní postavou je psychiatr Martin Kirsch, chirurg z první světové války, kterého čeká sňatek s dcerou bohatého obchodníka Almou a podle všeho i úspěšná kariéra v berlínském ústavu. Zvrat v jeho životě způsobí nález polomrtvé ženy trpící amnézií, u které je pozvánka na přednášku Alberta Einsteina. Kdo je tato dívka, má něco společného s Einsteinem a vrátí se jí někdy paměť? Martin dívku přijme k sobě na kliniku a intenzivně pátrá po její minulosti, která jej přivede až do Švýcarska. V pozadí jeho pátrání se vlády ujímá Hitler a schyluje se k nejen k druhé světové válce, ale i akci T4.

Einsteinova krev je výborný román, který vychází z pečlivého nastudování historických souvislostí poskládaných do propracovaného a uvěřitelného příběhu. Knihu bych více než jako thriller označila za historický román. I když je hlavní motiv fiktivní, vše ostatní odpovídá historickým souvislostem, ať už je to osud Martinova bratra Maxe, který zahynul ve 3. bitvě u Yper během podminování Messinského hřebínku, přes popis běžně používaných (a často drastických) psychiatrických metod, až po mini exkurz o německých sériových vrazích 20. let. A i když je hlavní motiv knihy fiktivní, není fiktivní v tom smyslu, že by se nemohl stát, spíše se jedná o určitou verzi příběhu, jehož skutečný konec vlastně nikdo nezná. Autor je velmi dobře erudovaný, ale jeho znalosti by mu byly k ničemu, kdyby je nedokázal skvěle literárně zpracovat. To vše je okořeněno autorovým neskutečným smyslem pro detail (Eduard skutečně podléhal Freudovým teoriím a stěny pokoje si zdobil pornografií a drobná zmínka o Mileviných kaktusech odkazuje k její impozantní sbírce sukulentů a kaktusů, největší v celém Švýcarsku).   


Einsteinova krev se četla jedním dechem a několik dějových rovin spolu zároveň harmonicky souznělo. Příběh o tom, jak je šílenství blízko genialitě, Alberta Einsteina ukazuje v jiném než všeobecně známém světle a líbila se mi i narážka na Milevin podíl ke zrodu teorie relativity.  I přesto, že má děj rychlý spád a je opravdu napínavý, má román nesporné literární ambice být něčím víc, než jen brakovou zábavou. Už jen psát o teorii relativity čtivým způsobem je pro mě k nepochopení, a i proto si mě Philip Sington touhle knihou získal. Kéž by všechny historické romány byly aspoň z poloviny tak dobré jako je Einsteinova krev.

Milý příteli, pro většinu lidstva je klam jediným prostředkem, který činí život snesitelným. To je podle mě tragédie lidského údělu. Člověk musí předstírat, že vidí smysl i tam, kde rozumově není. Co by pak měl jeden s druhým společného? Lidské vazby by se zpřetrhaly. Společnost by se rozpadla a lidé by museli čelit lhostejnosti vesmíru sami. Tomu se chtějí vyhnout více než čemukoli jinému a za to jsou odhodláni zaplatit i cenu války.“ 

Sington, Philip. Einsteinova krev. Praha : Paseka, 2014. Strana 335



neděle 16. července 2017

Divočina – Cheryl Strayedová

Když se v devadesátých letech šestadvacetiletá dívka jménem Cheryl Strayedová rozhodla projít část pacifické hřebenovky, netušila, že zážitky a zkušenosti z této cesty budou jednou podkladem pro knihu Divočina, která se stane americkým bestsellerem roku 2012, že podle ní bude natočen úspěšný film s Reese Witherspoonovou a podnítí tisíce lidí k pokoření 4200 km dlouhé cesty spojující Kanadu s Mexikem. Cheryl tehdy hnal jen jediný cíl, ukončit bolestné životní období a najít sebe sama. Divočina vychází z deníku autorky, který si během cesty psala a popisuje její přes 2000 km dlouho cestu z Mohavské pouště k Mostu bohů v Oregonu. Část cesty Cheryl musela vynechat (Sierra Nevada) kvůli sněhovým podmínkám.

Nejsilnějším motivem knihy je loučení se s matkou, která Cheryl zemřela velmi brzo. Ze vzpomínek vystupuje její neutěšené dětství, snaha o dokončení školy a pokřivený vztah k alkoholickému a násilnickému otci. V devatenácti letech se Cheryl vdává za svoji velkou lásku, na kterou ale není připravená a vztah končí bolestným rozvodem, od kterého už má Cheryl jen kousek k totálnímu rozpadu v podobě experimentování s drogami, promiskuitě a nechtěnému těhotenství. Je toho docela hodně na tak mladou holku, říkáte si? Ano je, ale je to osobní příběh a buď jej tedy čtenář se vším příjme nebo ne. To bude zřejmě i častá kritika mnoha čtenářů, protože očekávají buď popis Pacifické hřebenovky nebo tradiční cestopis. Divočina je ale hlavně osobní zpovědí Cheryl, která není hodná a spořádaná holka, ale v šestadvaceti je vlastně troska s velmi otevřeným vztahem k sexu s neznámými muži a neuspořádaným životem. Přesto je v hlavní hrdince dobrota a velké úsilí těžké životní období překonat, a to dělá knihu zajímavou. Čím víc Cheryl jde, čím více lidí poznává, čím více strádá, čím více cítí bolest, tím více se z ní odlupuje její stará schránka a rodí se nová.


Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.

Knize určitě prospěl i fakt, že autorka cestu podnikla v 90. letech, kdy cesta ještě nebyla tak proslavená a hrdinka se tak musela potýkat s problémy, které by dnes nejspíš vyřešil jediný telefonát mobilem. Autorka měla od cesty odstup a literárním zpracováním si naplnila svoje spisovatelské ambice, což dokládá i její vřelý vztah ke knihám, které během cesty přečetla. Osobně si ale myslím, že lepší knihu než Divočina, už autorka nenapíše, protože ta zaujala především svojí autenticitou.   

"Jak jsem pochopila, vesmír nikdy, vůbec nikdy nežertuje. Vezme si, cokoli chce, a zanic to nevrátí."

Strayedová, Cheryl. Divočina. Ikar, Praha 2013. Strana 269.


    

úterý 27. června 2017

Loutkář – Jostein Gaarder

Úspěšný norský spisovatel se svou zatím poslední knihou obrací k dospělému publiku. Hlavní hrdina Jacob je učitelem religionistiky a etymologie, otec jej nevychovával a po smrti matky zůstává sám. Pocit osamělosti jej dožene až k nečekanému řešení: začne chodit na cizí pohřby, kde pozůstalým vypráví vymyšlené příběhy o tom, jak se se zesnulým znal. Jacob je vědec uzavřený sám do sebe, společnost mu dělá loutka, která je jeho druhou částí osobnosti. Na desítkách pohřbů poznává Jacob rodinu Lundinových a k jeho členům si vytváří vztah. Jednou z těchto členů je i Agnes, která jej jako jediná začíná chápat…

Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá. Snad jsem knihu dočetla jen proto, že se mnoho čtenářů shodlo, že po 100 stranách dochází ke zvratu. Já jsem však žádný zlom nepocítila a knihu jsem dočetla jen ze setrvačnosti. V tomto ohledu mi Loutkář připomíná Hrad v Pyrenejích (mimochodem byl na přebalu rovněž použit motiv od Magritta), se kterou jsem bojovala úplně stejně. Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh.



Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkař velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.  


pondělí 26. června 2017

Vegetariánka – Han Kang

Může se zdát paradoxní, že se Jižní Koreji podařilo prorazit na světovém poli literatury s titulem, kterému se v rodné zemi nedostalo většího zájmu. Dílčího úspěchu se dočkala pouze prostřední část knihy s názvem Mongolská skvrna, publikovaná v roce 2004. Celosvětový úspěch spisovatelce přinesla až Man Bookerova cena, která ji byla udělena v roce 2016 za knihu Vegetariánka. Touto cestou se knize dostalo nové vlny zájmu i v rodné Koreji, která se systematicky snaží prorazit i v literárním světě, kterému dominují spíše japonští a čínští autoři.   

Kniha se skládá ze tří částí – Vegetariánka, Mongolská skvrna a Hořící stromy. Hlavní postavou je mladá Jonghje, avšak vypravěči jsou i osoby z jejího okolí – manžel, švagr a sestra. Jednoho dne se Jonghje zdá děsivý sen, který se noc za nocí vrací v různých podobách – je plný krve, zabitých zvířat i lidí, pachu a chuti čerstvého masa. Jonghje pod vlivem těchto snů přestává jíst maso, s čímž se její okolí nemůže smířit. Manželka má být svému muži oporou a nezostuzovat svoji rodinu, alespoň tak manželské povinnosti vnímají její nejbližší, kteří se jí snaží zbavit jejího „vrtochu“. Vegetariánství se pro Jonghje stává branou ke vstupu do jiné formy vnímání a její život se začíná měnit způsobem, se kterým se její rodina nemůže smířit. Projev Jonghjiny individuality je pro manžela, který je zvyklý, že má doma poslušnou a průměrnou manželku, nepříjemným překvapením a jeho nepochopení, stejně jako nepochopení rodiny, žene Jonghje do vlastního – od reality oproštěného – světa. Silný druh fascinace pociťuje k Jonghje její švagr, který využívá jejího psychického stavu pro provedení svého uměleckého záměru, aniž by si uvědomoval, že tím překračuje všechny možné hranice. Jonghjina sestra byla považována vždy za ženu, která stojí pevně na svých nohou a poradí si v každé situaci, avšak při konfrontaci s Jonghinou nemocí i u ní vyplouvají na povrch zasuté pocity a nespokojenost s vlastním životem. Zdá se, že i přes Jonghjin duševní rozpad, jsou si sestry skutečně blízké a dokáží respektovat jedna i druhou.


Vegetariánka je knihou, která je popisována jako „alegorický román o vdané ženě, která přestane jíst maso a promění se v strom“. Jedná se však o jisté zjednodušení, protože odmítání masa – ač má v knize důležitou roli – není jediným ústředním motivem knihy. Jonghje vyrostla v domě, kde vládla přísná ruka jejího otce a ani v manželství se jí nedostává svobody a důstojného zacházení. Její manžel se přiznává, že si ji vybral jako zcela průměrnou a nezajímavou ženu, aby ji mohl snadněji ovládat. Ani rodina Jonghje ji v kritický okamžik nechrání a přiklání se na manželovu stranu. Jediná sestra vztah s Jonghje udržuje a to až do jejího umístění s léčebně. Jonghje i její sestra jsou v područí svých mužských protějšků. Zcela dominantní vypovídací hodnotu nese v příběhu sex – manžel s Jonghje spí i přes její nesouhlas, sestra rovněž neprožívá se svým mužem láskyplné naplnění vztahu, když ten sexuálně prahne právě po Jonghje a doma si pouze vybíjí svoji touhu. I když to ani jedna z ženských postav neříká, je zřetelné, že nežijí svobodný a naplněný život a neustále se podrobují společenským konvencím. Švagr Jonghje láká za účelem ztvárnění jeho umělecké vize, která však osekaná na dřeň není ničím jiným než snahou o mrzké naplnění chtíče.

Vegetariánka je možná alegorický příběh, ale není v ní třeba hledat odpovědi na všechny otázky, rozebírat ji a hledat všechny skryté motivy. Je příjemné užít si její literární jazyk, smyslovou rozvolněnost a nezvyklý motiv bez typického konfliktu. Zajímavý je i osud překladu Vegetariánky do angličtiny, který sice trpí mnohými překladovými vadami (a ne zrovna malými), ale i tak dokázal literární obec zaujmout způsobem, že si spolu s autorkou Han Kang překladatelka Debora Smithová rozdělila odměnu spojenou s Man Bookerovou cenou. A proč Vegetariánka tolik oslovila západní literární svět? Možná proto, že není pouze o odmítání masa, ale o odmítání světa násilí, fyzického a psychického útlaku, který nedovoluje odchylky od předepsaných společenských pravidel, který nedovoluje projevit vlastní individualitu.


čtvrtek 1. června 2017

Ztracené město v Amazonii – David Grann

Když se David Grann pustil po stopách anglického badatele P.H. Fawcetta, kterého ve dvacátých letech 20. století doslova pohltil amazonský prales, netušil, že se jeho kniha v roce 2009 vyšvihne na čtvrté místo New York Times bestsellerů a stane se předlohou pro film Ztracené město Z (2016). Kniha se stala úspěšnou hlavně atraktivním tématem, přičemž její podtitul „A Tale of Deadly Obsession in the Amazon“ trefně vystihuje osud jejího hlavního hrdiny – posledního viktoriánského badatele H.P.Fawcetta, který celý život snil o tom, že nalezne v amazonské džungli pozůstatky ztracené civilizace. Ve svých poznámkách nazýval toto ztracené město „Z“. Amerického novináře Davida Granna jeho osud zaujal natolik, že dočasně opustil své domácí pohodlí a vydal se hledat odpověď na otázku, která vzrušuje veřejnost již desítky let: proč se Fawcett nevrátil z poslední amazonské výpravy a co se mu přihodilo.

Bez nadsázky je Fawcett esencí dobrodružství, počínaje jeho mládím prožitým na Srí Lance, přes jeho posedlost po nalezení mýtického světa, a v neposlední řadě i jeho zmizením, které zůstalo dodnes neobjasněno. David Grann se vydal za Fawcettovou rodinou a nakonec i do amazonské džungle na místa, kde byl Fawcett naposledy spatřen. Nebyl to zrovna lehký úkol, protože Fawcett úmyslně neuváděl přesná místa svého pobytu, neboť nechtěl riskovat, že jej někdo v jeho plánu předhoní. Grann od začátku vytváří umnou koláž příběhů v příběhu, které nakonec vykrystalizují ve dvě hlavní roviny – příběh Fawcetta a příběh samotného spisovatele, který se snaží odhalit tajemství jeho zmizení. Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu. Vážnost Grannova záměru dokresluje také skutečnost, že vyhledal uznávaného amazonského archeologa Michaela Heckenbergera, jehož zjištění jsou pozoruhodně blízká těm Fawcettovým.    


Film sice končí ztracením Fawcettovy tříčlenné expedice v džungli, avšak kniha pokračuje neméně rozsáhlou kapitolou o snaze tuto záhadu rozluštit. Grann shrnuje nejvýznamnější výpravy, které se Fawcettův konec snažily vypátrat, hovoří také o Fawcettově domnělém indiánském synovi i nalezených kosterních pozůstatcích. Protože se konec posledního viktoriánského badatele, který se ze své expedice v roce 1925 už nevrátil, nepodařilo nikdy spolehlivě vypátrat, zůstane Fawcett slavným „nikoli tím, co na světě odhalil, ale co utajil“. Osud Fawcetta, který se do amazonské džungle vypravil na začátku 20. století pouze s mačetou a kompasem, musel už ve své době působit romanticky. Přestože byl svému cíli nakonec mnohem blíž než si myslel, a mnohá tajemství byla objasněna, z atraktivity Fawcettova příběhu dosud nic nezmizelo.

Velcí predátoři však pro výpravu nepředstavovali to největší nebezpečí. Nejhorší byl neúnavný hmyz. Například jihoameričtí mravenci, oecodome cephalotes, dokázali během noci rozložit oblečení a batoh na jednotlivá vlákna. Další byli roztoči, kteří se na člověka přilepili jako pijavice (další pohroma), a blechy s červenými chlupy požírající tkáně lidského těla. Pak to byly mnohonožky, které vystřikovaly kyanid. Parazitující červi způsobující slepotu. Mouchy z čeledi vrtulovitých, které dokázaly kladélkem propíchnout oblečení a naklást vajíčka pod kůži, kde se vylíhly larvy. Téměř neviditelné koousavé mouchy, takzvané pium, po jejichž zásazích zůstávalo tělo výzkumníka poseté lézemi. A také „líbající brouci“, kteří koušou oběti do rtů a tím přenášející prvoky trypanosoma cruzi, trypanozoma americká, a člověk si myslí, že z džungle unikl bez újmy, ale teprve za dvacet let začně umírat na otékající srdce nebo mozek.“


Grann, David. Ztracené město v Amazonii. Víkend : 2010, strana 88. 


čtvrtek 11. května 2017

Gepard – Giuseppe Tomasi di Lampedusa (# 537)

Tlící zahrada, stísněná mezi svými bariérami, vydychovala zato tučné, smyslné a lehce zahnívající vůně jako aromatické látky kanoucí z ostatků některých světic.“ (8)

23. července 1957 v Římě podlehl rakovině Giuseppe Tomasi, kníže di Lampedusa, potomek starého sicilského šlechtického rodu, který se již nedožil slávy svého jediného románu. Před svojí smrtí v kavárně Mazzara dokončoval rukopis, který dostal název podle zvířete v rodovém erbu šlechtického rodu Salinů. Gepard byl v několika nakladatelstvích odmítnut a teprve rok po smrti Tomasi di Lamedusy vyšel v nakladatelství Feltrinelli. Román se téměř přes noc stal národní senzací a jen za čtvrt století se v Itálii dočkal 111 vydání. Jeho sláva se přes nadšené i odmítavé reakce šířila do zahraniční a Gepard se stal na dlouho nejprodávanější italskou knihou (až do doby, kdy jej sesadilo Ecovo Jméno růže). Slavný román byl úspěšně zfilmován Luchinem Viscontim v roce 1962, přičemž tento snímek je mnohými považován za Viscontiho nejlepší dílo.

Melancholický příběh sicilské šlechtické rodiny je líčen knížetem Fabriziem, který jako gepard v erbu dohlíží na své panství, které pozvolna upadá. Děj započíná v roce 1860, kdy Garibaldi na Sicílii vedl lidové postání, kterým přispěl jak ke svržení vlády Bourbonů, tak ke sjednocení Itálie. Politický převrat i soumrak jedné epochy sleduje kníže Fabrizio unavený a skeptický. Mikrokosmos rodinných událostí, odehrávajících se na pozadí makrokosmu „velkých“ dějin, vytváří působivý obraz reálného italského lidu. Není bez zajímavosti, že Gepard šel jasně proti soudobým italským uměleckým tendencím, tíhnoucím k neorealismu, tj. nezobrazoval nižší společenské vrstvy a realitu fašistické Itálie, ale uzavřel se naopak do vlastního světa. Ve srovnání s neorealistickými díly tak Gepard skutečně působil jako „zátiší z devatenáctého století“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186). Předobrazem knížete Fabrizia byl Lampedusův pradědeček, přestože autor sám prohlásil, že Gepard je vlastně on. Zřejmě i on byl uvyklý bydlet v přepychově obrovském paláci, neboť „palác, ve kterém člověk zná všechny pokoje, není hoden toho, aby byl obýván“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186).

Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dvě jsou čtyři. Prost na rozdíl od něho sterých pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných čest, řádnost nebo dobré vychování, postupoval lesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje doupata, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil. Kníže, který byl vychován v líbezných údolíčkách, jimiž provívaly dvorné vánky různých „s dovolením“, „laskavě“, „byl bych ti zavázán“, „jsi velice laskav“, nyní, když tlachal s donem Calogerem, najednou objevil pláň vymetenou suchými větry, a i když nadále v srdci dával přednost horským roklím, nemohl neobdivovat nápor tohoto vzdušného proudu, který vyluzoval z donnafugatských dubů a cedrů dřív nikdy neslýchaná arpeggia.“ (87)


Nakladatelství odmítla Geparda jako dílo formálně a ideově překonané, přesto se ukázalo, že v sobě román skrýval velký potenciál. Román není rozsáhlý, přesto vyžaduje soustředěné čtení. Čtenáři zvyklí na rychlé tempo a zvraty budou Gepardem rozladěni. I pro mě bylo první čtení Geparda složité a člověk musí být na román naladěn, ten se mu ale odmění krásným literárním zážitkem. Lamedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kníže Fabrizio sleduje skon svého stavu s odevzdaností ale i zkušenou moudrostí. Nač bránit prosazující se změně, nač bránit synovci Tancredimu, aby se přidal ke Garibaldimu a vzal si dceru místního statkáře, kterému při šplhání na společenském žebříčku čouhá ze špatné střižených kalhot seno? Nač měnit zvyky, když i přes vnější změny, vše vnitřně zůstává tak, jak bylo odvždy? Gepard je obrazem jedné zaniklé epochy a způsob, jakým o tomto skonu vypráví, dodnes nepřestává fascinovat.    

Don Fabrizio znal ten pocit odjakživa. Desetiletí cítil, jak životní fluidum, schopnost existovat, zkrátka život a možná i vůle žít dál mu pomalu, ale nepřetržitě odcházejí, jako se zrníčka písku kupí a defilují jedno po druhém beze spěchu a bez přestávky úzkým hrdlem přesýpacích hodin. V některých chvílích intenzivní činnosti a soustředěné pozornosti ten pocit stálého odcházení mizel, aby se znovu neotřesně vynořil při nejbližší příležitosti mlčení nebo introspekce: tak jako ustavičné bzučení u ucha, jako tikání kyvadla se uplatní, když všecko ostatní mlčí. A v tu chvíli nám dávají jistotu, že tu pořád byla, že tu pořád bděla, i když jsme je neslyšeli.“ (154)


Di Lampedusa, Giuseppe Tomasi. Gepard. Praha: Odeon, 1983. 


pondělí 1. května 2017

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevičová

Kniha Zinkoví chlapci poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším skomírajícím Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení. Román sestávající se (nejen) z rozhovorů veteránů Afgánské války odhaloval nesmyslnost válečného konfliktu, snahu o zamlčování historických faktů i traumata přeživších vojáků. Název knihy odkazuje k faktu, že do této války byli posíláni především osmnáctiletí dvacetiletí mladíci a k zinkovým rakvím, v nichž byla těla mrtvých vojáků vracena do Sovětského svazu.

Válka v Afganistánu probíhala 10 let (1979 až 1989) a její neúspěšný konec byl jedním z faktorů, který předznamenal pád komunistického režimu. Ruské trauma z Afgánské války je srovnatelné s americkým vystřízlivěním ve Vietnamu. Během tzv. Saurové revoluce (nebo také Dubnové revoluce) byla v Afganistánu roce 1979 vyvražděna prezidentova rodina. K moci se dostala komunistická strana, která požádala o pomoc Sovětský svaz. Ten pak společně s afgánskou komunistickou vládou bojoval proti muslimské opozici mudžahedínů, kteří byli finančně podporování USA, Velkou Británií, Saudskou Arábií ad.   

Sama Alexijevičová Afganistán navštívila, ale její dojmy nejsou v knize dominantní. Hlavními jsou v knize výpovědi vojáků, zdravotníků, úředníků, tlumočníků, ale i matek, jejíchž synové se nevrátili. Alexijevičová konflikt nijak nevysvětluje, nesoudí a vystupuje pouze jako prostředník. Autorčin hlas je upozaděn ve jménu „románu hlasů“. Jednotlivé výpovědi jsou velmi emotivní a zrcadlí se v nich nejen sovětské dějiny, ale i úvahy nad smyslem a hodnotou lidského života. Mezi řádky se v nich čtenář dozvídá o sovětské propagandě, vlastenecké výchově opěvující válku, šikaně mezi vojáky, předpotopní výbavě sovětské armády i nesmyslnosti válečného konfliktu.

Říkají nám „afgánci“. Je to cizí název. Je jako znamení. Cejch. Nejsme jako všichni ostatní. Jsme jiní. Jací? Nevím vlastně, kdo jsem: jestli hrdina nebo hlupák, na kterého si musí ukazovat prstem? A možná, že jsem zločinec? Už se o tom mluví, že to byla politická chyba. Dnes se o tom mluví potichu, zítra to bude hlasitěji. Jenže já tam nechal krev… Svou… I cizí… Dávali nám vyznamenání, která nenosíme… Ještě je budeme vracet… Vyznamenání, která jsme získali čestně v nečestné válce. Zvou nás, abychom přišli promluvit do škol. Ale o čem mám vyprávět? O bojových akcích… O tom, jak jsem poprvé zabil. O tom, jak se doteď bojím tmy, a když něco spadne, že sebou trhnu… O tom, jak jsme brali zajatce, ale k pluku jsme se nedovedli… Ne vždycky (Mlčí.) Za půldruhého roku jsme neviděli jediného dušmana živého, jenom mrtvé. Měl bych mluvit o sbírkách sušených lidských uší? O válečných trofejích… Těmi se chlubili… Nebo o klišlacích po dělostřelecké palbě, které už nevypadaly jako vesnice, ale jako rozrytá pole? Jestlipak o tom chtějí v našich školách slyšet?“ (strana 36)


Válka v Afganistánu byla v myslích většiny obyvatel vydávána za spřátelenou pomoc afgánskému lidu. Přeživší vojáci nesměli o svých zážitcích mluvit a odhalovat pravdu o tom, že v Afganistánu se nestavěli nemocnice a nesázeli stromy, ale krvavě zda bojovali mladíci bez adekvátní výzbroje a často i bez řádného výcviku. Mnozí hovořili o tom, že se neměli do čeho obléct, jedli 20 let staré konzervy a neměli moderní výzbroj, zato se však nezapomínalo na nesmyslné hodiny politické propagandy a vyznamenání:

Povolali mě v osmdesátém prvním. Válka už trvala dva roky, ale my v civilu jsem o ní nic moc nevěděli a ani nijak zvlášť nemluvili. V naší rodině se to bralo tak, že když tam jednou vláda posílá vojska, tak to znamená, že je to potřeba. Tak uvažoval můj otec, ale i sousedi. Nevzpomínám si, že by to někdo viděl jinak. Ani ženy neplakaly, všechno to bylo tehdy daleko a nevypadalo to hrozivě. Je to válka, není to válka, a jestli je, tak nějaká divná, bez padlých a bez zajatců. Zinkové rakve tehdy ještě nikdo neznal. Teprve později jsme se dozvěděli, že do města už rakve přiváželi, ale pohřbívali se potají, v noci, a na náhrobní desky napsali „zemřel“, nikoli „padl“. A nikdo si nepoložil otázku, čím to, že nám najednou v armádě začali umírat devatenáctiletí kluci. (…) V novinách psali, že naši vojáci budují mosty, vysazují aleje přátelství a naši lékaři léči afgánské ženy a děti.“ (strana 33)      

Zinkoví chlapci jsou silným zážitkem, protože se nejedná o beletrii se smyšleným příběhem, ale o reálné výpovědi skutečných svědků války. Často si tak čtenář bude připadat nepatřičně, jako voyeur cizího neštěstí, s čímž musela autorka sama nejednou bojovat. Ale díky její úporné snaze zaznamenat pro budoucnost často bolestné a traumatizující zážitky přeživších Afgánskou válku, přispěla k zachování skutečné historie rudého člověka, na němž svými knihami celoživotně pracuje. Afgánská válka není pouhým heslem z encyklopedie, dějinnou událostí, ale stojí za ní tisíce příběhů o padlých i přeživších. A právě nasloucháním těmto příběhům můžeme pochopit nejen nesmyslnost afgánské války, ale vážit si lidského života a mít úctu k válečným veteránům. Co může být silnějšího, než když se voják svěřuje s tím, jaké to je, účastnit se poprvé válečné operace, zabíjet a vnitřně umírat?

Poprvé jednáte jak ve snu: běžíte, někoho táhnete, střílíte, ale nic z toho si nepamatujete, po bitvě nejste schopni říct jediné slovo. Všechno jako by bylo za sklem… Za dešťovou clonou… Jako když se vám zdá zlý sen. Zděšením se probouzíte, ale nemůžete si na nic vzpomenout. Aby člověk zakusil hrůzu, vypadá to, že si ji musí zapamatovat, zvyknout si na ni. Během dvou týdnů z toho původního ve vás nezbude vůbec nic, jen vaše jméno. Už to nejste vy, ale docela jiný člověk. Myslím, že to tak bude… Zřejmě je to tak… A ten jiný člověk… Ten se při pohledu na zabitého už neděsí a klidně nebo rozmrzele přemýšlí o tom, jak ho ponese dolů ze skály nebo ho v horku potáhne několik kilometrů. Nic si nepředstavuje… A už ví, jak ve vedru páchnou vyvrhnuté vnitřnosti a jak nejde vyprat zápach lidských výkalů a krve. Představivost? Ta utichá. Co vidíte: ve špinavé louži roztaveného kovu cení zuby ohořelé lebky. Jako by tu před pár hodinami, když umírali, nekřičeli, ale smáli se. Všechno je náhle tak obyčejné… Prosté… Vidíte zabitého a cítíte ostré, vzrušující napětí: mě nezabili! Děje se to tak rychle… Takový obrat… Velice rychlý. Děje se to všem.“ (strana 34)

Závěr knihy je věnován soudnímu procesu s autorkou ohledně zveřejněné výpovědi matky padlého vojáka a výpovědi bývalého vojína. Autorka i zde nechává na čtenáři, aby si udělal závěr sám: je možné jednou učiněné svědectví měnit? Může být vyřčená pravda příliš silná? Kdo se podílel na afgánské lži a kdo je za ni vinen? Proč je kniha Světlany Alexijevičové nepohodlnou a v rozporu s oficiální doktrínou? Může autorka psát o hrůze války, může se matka zastat svého syna, může se veterán zastat svého kamaráda? Jsou Zinkoví chlapci dokumentárním románem? Má autorská práva k takovému dílu autorka nebo hrdinové líčených událostí? Může autorka měnit jména a příjmení hrdinů? A konečně, může být autorka pohnána k soudu za zveřejnění textu z knihy jen proto, že těm, kteří k ní poskytli ústní materiál, se nakonec nelíbí?

Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout.

A vidíte, budu mluvit jen o sobě, i já jsem upřímně věřil, že jurta je horší než čtyřpatrový dům, že nemít záchodovou mísu je nekulturní. A že my je těmi záchodovými mísami zavalíme a postavíme tam kamenné domy. Že je naučíme řídit traktor. Přivezli jsme jim stoly do pracoven, karafy na vodu a rudé ubrusy pro oficiální zasedání a taky tisíce portrétů Marxe, Engelse a Lenina. Visely se všech pracovnách, nad hlavou každého ředitele. Přivezli jsme jim černé ředitelské volhy. A naše traktory a chovné býčky. Vesničané (dechkani) si nechtěli brát půdu, kterou dostali, protože ta patří Alláhovi a člověk ji nemůže ani darovat, ani si ji vzít. Jako z jiného vesmíru na nás zíraly proražené lebky mešit…
Nikdy nezjistíme, jak se na svět dívá mravenec. Přečtěte si o tom u Engelse. A taky u orientalisty Spenserova: „Afganistán si nemůžete koupit, jedině ho vykoupit.“ Po ránu jsem si zapálil cigaretu a vidím, na popelníku sedí ještěrka, maličká jako chroust. Vrátil jsem se za pár dnů a ta ještěrka seděla na popelníku ve stejné póze, dokonce ani hlavičkou ještě nepohnula. Došlo mi, že tohle je Východ. Zatímco já desetkrát zmizím a vstanu z mrtvých, padnu a zvednu se, ona ani nestihne otočit svou miniaturní hlavičkou. Podle jejich kalendáře se píše rok tisíc tři sta šedesát jedna…“ (strana 53)   


Alexijevičová, Světlana. Zinkoví chlapci. Praha : Pistorius a Olšanská, 2016.