Alcest a Čackij: nepochopení hrdinové - ve své době a dnes

Alcest a Čackij jsou hlavními postavami dvou významných a stále velmi oblíbených divadelních her: Misantrop a Hoře z rozumu. Přestože tyto dvě hry dělí skoro sto šedesát let, hlavní hrdinové vyjadřují stejné názory, vyhraňují se proti společnosti a podobností svého vnitřního charakteru by si mohli být bratry.

 

Alcest je hlavní postavou Moliérovy hry Misantrop (Le Misanthrope). Tato hra byla poprvé uvedena v roce 1666. Návštěvnost nebyla uspokojivá a hra byla často uváděna s fraškou Lékařem proti své vůli, napsanou již dva měsíce po Misantropovi. Alcest je představován jako nerudý muž opovrhující lidskou přetvářkou a podlézavostí, falešnými lichotkami jakož i přehnanou shovívavostí. Od toho tedy název – misantrop, tedy člověk, který nemá rád lidi a straní se jich. Při čtení Misantropa však cítíme, že Alcest není jen mrzoutem od povahy, ale naopak chápeme jeho zoufání a neústupnost vůči společnosti, v níž je šalba a bezpáteřnost na denním pořádku. Přemýšlíme-li nad významem slova misantrop a postavou Alcesta, nenapadá nás nejednou, zda-li nejsme přesně takovým misantropy i my? Víme, že Alcestovy hodnoty jsou správné, ačkoli celá společnost je proti němu. Být tedy takovým misantropem, jakým je Alcest, je tedy spíše oceněním pevného lidského charakteru nežli negativním pojmenováním.

 

To, čím vyniká Alcest je blízké i Čackému, hlavnímu hrdinovi klasicistní komedie Hoře z rozumu (Gore ot uma). Čackij i Alcest jsou zamilováni do žen, spíše koket využívajících každé volné chvilky k vábení nápadníků, nežli protějšků stejných kvalit. Oboum je dáno, aby jejich láska nebyla naplněna – Alcest,  i přesto že Celimeně odpustí její povrchnost a falešnost, není schopen přenést přes srdce, že s ním Celimena netouží žít v pevném svazku a nehodlá se vzdát svého pohodlí. Čackij po svém příjezdu  z cest poznává, že Sofie není jeho dávnou láskou, že koketuje s muži a nakonec se i tajně schází s podlézavým Molčalinem. Alcest i Čackij ztrácí své naděje v lásku, která se již povahami žen, zdá od podstaty nenaplnitelná. Je až s podivem, jaké nečestné ženy si hrdinové vybrali. Rozchod hrdinů s celou společností zdá se být ještě navíc umocněn rozchodem s nenaplněnými láskami. Hrdinové jsou zklamáni pokrytectvím a přetvářkou všude kolem a oba se rozhodují odejít do ústraní, pryč od té společnosti, která jim způsobuje pouze bol.

 

Misantrop je vykreslen brilantně, každá replika dala by se citovat jakožto jemný extrakt květnatých vět a opisů lidského charakteru, či spíše jeho nedostatků. Ačkoli Hoře z rozumu po formální stránce neoplývá tak vytříbeným stylem (jistě také zásluhou překladu), chce se říct, že zachycenou plochou jde dál a postihuje moskevskou společnost v různorodých barvách. Misantrop kritizuje společnost, tak říkajíc – kam vítr tam plášť – avšak činí tak pouze formou Alcestových replik. Čackij se kolem sebe setkává s lidmi, nesoucí nejednu charakterovou vadu – tatíček Famusov sleduje pouze kariérní cíle, kterých by nejlépe dosáhl nejlehčí a nejmíň namáhavou cestou, Molčalin se chce zalíbit každému, bojí se, že by si mohl znepřátelit někoho, kdo by mu mohl v budoucnosti prospět. Je tu také do sebe zahleděný Skalozub, učiněný vzor chrabrosti, pro kterou si nevidí ani na špičku nosu... a nakonec i Famusova dcera Sofie, která hledá jen milostná rozptýlení, místo aby dodržela slib. Čackij přichází do této společnosti po letech, které strávil na cestách a zdá se, že tento časový a psychický odstup mu otevřel oči – nedostává se mu očekávané lásky a díky svým názorům ani vřelého přijetí. Jeho názory jsou názory mladé generace stojící proti té rigidní a staré. Čackij žije ve změněném světě, který nechápe, ve světě bezduchosti, strachu a podlézavosti. Tak jako Alcest se stáhne do ústraní, mimo chapadla zhýralé společnosti, která jím jen opovrhuje. Satirická komedie vyvěrá v tragický moment, kdy společnost raději prohlašuje Čackého za pomateného, než aby byla ochotna pohlédnout sama sobě do tváře. Kdo je jiný, je uštván většinovým názorem kolem, což ovšem neznamená, že by se oba hrdinové svých pevných zásad a názorů vzdali. Trpká je příchuť Čackého hoře, protože se neprovinil ničím jiným než správnými morálními zásadami a pevnou vůlí.

 

Čackij i Alcest vzdorují společnosti přetvářky a strojenosti, které však není lehké uniknout. Pevně kolem nich spřádá nitky, aby je pak mohla exkomunikovat, vyvrhnout, označit je za nežádoucí – Čackij se proti své vůli stává pomatencem a Alcest je překřtěn na misantropa.

 

Sám výmluvný je i fakt, že Gribojedova hra nebyla po dobu jeho života nikdy úplně vydána. Ruská vyšší společnost – jistě v duchu úsloví potrefená husa nejvíc kejhá – dlouho bránila připuštění hry na jeviště. Dílo šlo svojí vlastní cestou a kolovalo v opisech po celém Rusku. Oblíbenou byla hra především u mladé generace, a jelikož vycházela ze svobodomyslných a nacionalistických ideálů roku 1812, stala se oblíbenou také mezi děkabristy.

 

Genialitu díla ale posuzuje až sám čas, to co bylo výjimečné ve své době, nemusí být výjimečné napořád. Nesmrtelná jsou díla, která k lidem promlouvají po desítky možná stovky let svojí vlastní řečí. Hoře z rozumu i Misantrop takovými díly bezesporu jsou. Nejsou poplatná době, ale mluví jazykem hodnot, které by měly být vlastní každému člověku. Alcest i Čackij jsou čestní lidé, nebojící  se projevit svůj skutečný názor, ačkoli kvůli tomu riskují, že je společnost odvrhne. Jsou ideály lidské povahy neposkvrněné pokrytectvím a podlézavostí. A jako každý ideál i oni v sobě mají jistou dávku dokonalosti, ke které se může člověk pouze přiblížit. Vždyť kdo by hrdě mohl říci, že vždy mluvil pravdu a nikdy svůj názor nepozměnil vzhledem ke kritizované osobě. Sám Alcest zdá se být skálopevný ve své povaze a ideálech, Čackij pak člověkem, který se nechce zpronevěřit především svému skutečnému cítění. Oba se však stejně nesmazatelným způsobem staly vzory pevné vůle a čestnosti stojící proti společenské přetvářce a falši.

 

 

Gribojedov, Alexandr Sergejevič. Hoře z rozumu (Gore ot uma). Odeon, Praha: 1979. V překladu Bohumila Fraňka.

 

 

Moliére. Misantrop (Le Misantrophe). Artur, Praha: 2007. V překladu Vladimíra Mikeše.