Svíce dohořívají - Sandor Márai (# 409)

Román Svíce dohořívají rozvíjí příběh o znovusetkání dvou nejlepších přátel – generála Henrika a Konráda. Po více než jednačtyřiceti letech se opět mají shledat v generálově sídle, aby se navrátili k tajemství, které mezi nimi leží jako nepřekonatelná propast. Henrik vzpomíná na dětství a dospělost, vojenskou kariéru a přítele, se kterým sdílel překvapivě mnohem více, než by rozdílnost jejich charakterů a poměrů mohla napovídat. Přesto je jejich vztah narušen pokusem o vraždu a náklonností ke stejné ženě. Ačkoli by v tomto okamžiku mohl příběh o milostném trojúhelníku, lehce sklouznout k tradičnímu klišé, shovívavý Henrik netouží po rozjitření starých ran, ale ani po udělení odpuštění. Se životní moudrostí a nadhledem se snaží pochopit, proč se to všechno stalo. Konrád jen mlčky naslouchá jeho monologu a my ani Henrik se od něj nedozvíme, zda a proč se vše událo. Svíce dohořívají jsou příběhem nostalgickým, zároveň realisticky přibližujícím stáří a skomírání. Generálovo sídlo voní zatuchlinou, poslední částí inventáře je stařičká chůva Nini a obrazy vzdálených předků. Ve vázách tušíme zvadlé květiny a za oknem šedivý podzimní den. Příběh sám je minulostí jako dávná zrada mezi nejlepšími příteli. Osobně se domnívám, že kniha je určena spíše pro zralé čtenáře a že určitá rovina románu může mladému člověku - bez zkušeností a životního nadhledu – zůstat skryta.

"Člověk stárne pomalu: nejdříve zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdříve ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk zestárne takto po částech. Potom ti najednou začne stárnout duše: protože tělo je nadarmo hříšné a podléhá zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá a těší se, touží po radosti. A když tato touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně."

Márai, Sandor. Svíce dohořívají. Vydání první. Praha: Academia, 2001. 167 stran. Strana 153


Sandor Márai byl maďarským spisovatelem, který se narodil v roce 1900 v Košicích. Jako první seznámil maďarskou veřejnost s osobností F. Kafky. Jeho nesouhlas s Hórthyovským režimem a nacismem vedl od roku 1948 k trvalé emigraci. Usadil se v americkém San Diegu, kde v roce 1989 spáchal sebevraždu. Posmrtně byl Márai oceněn Kossuthovou cenou, maďarským nejvýznamnějším literárním vyznamenáním. K nejznámějším Máraiho dílům patří Zpověď (1934), sbírka novel Odkaz Ester (1939), Host v Bolzanu (1940) a Svíce dohořívají (1940). Za vidění stojí jeho rodné město Košice, kde stojí Máraiho pomník a je zde připravena inspirativní procházka. Povedenou brožuru lze vidět zde: http://www.sandormarai.eu/Brozura

Komentáře