Člověk bez osudu - Imre Kertész (# 688)
Po této knížce jsem ve výprodeji
Academie sáhla víceméně náhodně. Přestože od stejnojmenného autora mám už knihu
Fiasko, ještě nikdy jsem od něj nic nečetla.
„A ještě nad něčím jsem se ten den poněkud zamyslel, totiž nad faktem, že – jak se dozvídám – tohle místo, tahle instituce už existuje řadu let, stojí zde a funguje den so den stejně; uznávám sice, že to je poněkud přehnaná myšlenka, ale jako by to tady celou dobu čekalo na mne. Faktem zůstává – prohlašovali někteří kolem nás s jakýmsi zvláštním, řekněme uznalým mrazením v hlase -, že velitel našeho bloku tady žije už plné čtyři roky. Vtom jsem si vzpomněl, že to byl významný rok i pro mne, zrovna tehdy jsem totiž začal chodit do gymnázia. Měl jsem ještě v živé paměti zahajovací slavnost: na sobě tmavomodrý tradiční maďarský kroj s čamarami, zvaný „Bocskai“. Zapamatoval jsem si i slova pana ředitele; byl to ctihodný muž, dnes bych řekl málem velitelského vzhledu, s přísnými brýlemi a krásným bílým knírem. Závěrem, vzpomínám si, se odvolával na slova starověkého mudrce: „non scolae sed vitae discimus“ – „učíme se nikoli pro školu, nýbrž pro život“, citoval. V tom případě ovšem, domníval jsem se teď, jsem se měl po celou dobu učit o Osvětimi.“
Kertész, Imre. Člověk bez osudu. Praha:
Academia, 2009. Strana 87.
Knihu bychom měli znát nejenom
kvůli tomu, že za ni Kertész v roce 2002 získal Nobelovu cenu, ale také
proto, že vyprávění patnáctiletého chlapce o koncentračním táboře považuji za
jednu z nejlepších knih o tomto tématu vůbec. O holocaustu už jsem toho
četla i viděla hodně, tomuto tématu jsem se věnovala také při psaní svém diplomové
práce, ale musím přiznat, že toto téma je nevyčerpatelné. Každá kniha i film je
vzácná výpověď určitého člověka, jedinečný příběh, který vás vždy něčím zasáhne
a překvapí. Unikum těchto příběhů tkví i v tom, že jednou nebude žít
jediný očitý svědek těchto drastických událostí.
Zvláštní je, že kniha Člověk bez osudu se v době vydání
setkala s nulovým ohlasem. V komunistickém Maďarsku v roce 1975
zkrátka nebylo dost vůle a odvahy konfrontovat se s národní minulostí „zajisté proto, že hlavní téma Kertészova
románu bylo v tu dobu poněkud ožehavé – zkoumalo strastiplný konflikt
jedince s anonymní brutalitou dějin.“ (Boxall, Peter. 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete.
Praha: Plus, 2011. Strana 670).
Děj knihy vypráví v první osobě
příběh patnáctiletého budapešťského chlapce Györgyho Kövese, který je
deportován do Osvětimi, kde zalže o svém věku, čímž se vyhne smrti v plynu
a putuje dál do Buchenwaldu. Chlapec popisuje realitu života v koncentračním
táboře se všemi psychickými i fyzickým důsledky. Příběh je o to působivější, že
chlapec nikoho neodsuzuje ani nehodnotí extrémní podmínky kolem sebe. Jeho
popis je zdánlivě nezúčastněný až odtažitý, ačkoli z něj cítíme chlapcovu
snahu vyrovnat se s novou životní realitou. Mladý hrdina konfrontuje své
okolí s často nepříjemnou realitou a neschopností se vyrovnat s následky
tragických událostí, zamýšlí se nad svým osudem, „štěstím“, které jej přec
potkalo i možností nebo spíš nemožností žít nový život.
Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít
pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh
morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci
vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem,
ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě
tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.
„A ještě nad něčím jsem se ten den poněkud zamyslel, totiž nad faktem, že – jak se dozvídám – tohle místo, tahle instituce už existuje řadu let, stojí zde a funguje den so den stejně; uznávám sice, že to je poněkud přehnaná myšlenka, ale jako by to tady celou dobu čekalo na mne. Faktem zůstává – prohlašovali někteří kolem nás s jakýmsi zvláštním, řekněme uznalým mrazením v hlase -, že velitel našeho bloku tady žije už plné čtyři roky. Vtom jsem si vzpomněl, že to byl významný rok i pro mne, zrovna tehdy jsem totiž začal chodit do gymnázia. Měl jsem ještě v živé paměti zahajovací slavnost: na sobě tmavomodrý tradiční maďarský kroj s čamarami, zvaný „Bocskai“. Zapamatoval jsem si i slova pana ředitele; byl to ctihodný muž, dnes bych řekl málem velitelského vzhledu, s přísnými brýlemi a krásným bílým knírem. Závěrem, vzpomínám si, se odvolával na slova starověkého mudrce: „non scolae sed vitae discimus“ – „učíme se nikoli pro školu, nýbrž pro život“, citoval. V tom případě ovšem, domníval jsem se teď, jsem se měl po celou dobu učit o Osvětimi.“
Imre Kertész se narodil 9. listopadu 1929 v Budapešti.
V roce 1944 byl kvůli svému židovskému původu odvlečen do Osvětimi a poté
do Buchenwaldu. Ve svých knihách se věnuje právě tématu holocaustu. O knize Člověk bez osudu říká, že je sice
autobiografická, ale přesto se o životopis nejedná. Je autorem knih Kadiš za nenarozené dítě a románu Fiasko a Likvidace. V roce 2002 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)