O čem ženy mlčí – kolektiv autorů

Útlá kniha nakladatelství Listen O čem ženy mlčí, patří do edice České povídky podobně jako například knihy A celý život budem šťastný…, Ach, ty matky, O lidech a psech, a další. Formátově ideální knížky do kabelky jsou typické drobný povídkami od předních českých autorů. V případě knihy O čem ženy mlčí jsou to: Kateřina Tučková, Petr Šabach, Petra Soukupová, Jaroslav Rudiš, Josef Moník, Marek Epstein, Marek Šindelka a Irena Hejdová. 

Z cyklu České povídky jsem dosud nečetla žádnou knihu, přestože se s nimi setkávám poměrně často. Povídky obecně moc nečtu a nepatří mezi moje nejoblíbenější literární formy, ale v tomto případě jsem se nechala zlákat jménem Kateřiny Tučkové, jejíž román Žítkovské bohyně mě zcela uchvátil (stejně jako mé okolí). Nakonec je paradoxní, že právě její povídka se mi ve výboru líbila asi nejméně. Důvodem bylo téma, které mi přišlo zbytečně výstřední. Zbytek povídek pracuje s téměř každodenními starostmi a problémy a právě v civilnosti je jejich největší síla. Čtenáři se tyto zápletky budou zdát bližší a snad i podobné tomu, co sám cítil nebo prožívá.

Povídka od Petra Šabacha Jeden za všechny je tragikomickou historkou o partě pracovníků, kteří se při služební cestě do Vídně složí, aby si jeden z nich mohl užít ve veřejném domě. To by ovšem štěstí nesmělo padnout na inženýra Bláhu, který o slávu tohoto druhu nestojí. Co započalo, jako chlapská výprava za dobrodružstvím, skončí jinak, než si kdokoli z nich myslel.

Povídka od Petry Soukupové Možná zítra se mi líbila nejvíc. Vnitřní monolog ženy, která očekává druhé dítě a zvažuje, zda je na jeho příchod vůbec připravena, je mistrným nahlédnutím do ženských a mateřských pocitů. Střet toho, co od ženy očekává okolí a toho, jak vnímá samu sebe, není zrovna tím, jak si společnost představuje ženu, kterou nenaplňuje nic jiného než starost o děti. Postava Karolíny odhaluje vnitřní uvědomění mnohých žen, které poznávají, že jejich život se narozením dítěte automaticky nenaplňuje. Pocity frustrace a vnitřní vyčerpanosti z neustálé starosti o domácnost a děti, výčitky svědomí, zda je vychovávají dobře, jakož i jistá odevzdanost jejich roli je zde upřímně popsána navzdory společenskému stereotypu ve vnímání ženy-matky.
 
Povídka Josefa Moníka Dohazovač se zprvu svým trochu výstředním jazykem tvářila jako „ne-zrovna můj šálek kávy“, ale postava hlavního hrdiny, který se vlivem situace stane jakýmsi dvojitým dohazovačem odhalující chladný kalkul dvou milenců, mne mile překvapila. Příjemnou gradaci i rozuzlení měla povídka Marka Epsteina Dobrá zpráva. Nejatmosferičtěji na mne zapůsobila povídka Jaroslava Rudiše Pařížský syndrom. Ulita Marka Šindelky v komorním příběhu zobrazila vychladlost dvojice, která spolu zůstává jen proto, že se každý z nich bojí, že druhému ublíží svým odchodem. Závěrečná povídka Ireny Hejdové Letní detektivka v bulvárním stylu, je jen trefnou tečkou za tématem o čem ženy mlčí…        

Komentáře