Příběh služebnice – Margaret Atwoodová (# 784)

Antiutopický Příběh služebnice patří k vrcholným dílům kanadské autorky Margaret Atwoodové, což dokládá také nominace na Man Bookerovu cenu a vítězství v historicky první udělované ceně Arthura C. Clarka za literaturu sci-fi. Přestože autorka sama měla se zařazením knihy do žánru science-fiction problém, shodnout se jistě dá na tom, že Příběh služebnice je typickým příkladem antiutopie.  Utopickými romány označujem takové, které pojednávají o ideálním (a nedosažitelném) stavu společnosti (Utopie od Thomase mora, Sluneční stát od Tommase Campanelly). Naproti tomu antiutopické (nebo dystopické) romány přináší pochmurný obraz společnosti, v níž jsou lidé ve jménu ideologie utlačováni a omezováni v základních právech (Farma zvířat od Georga Orwella, Konec civilizace od A. Huxleyho,  451 stupňů Fahrenheita od R. Bradburyho).

Postkatastrofický příběh se odehrává v Americe v blízké buducnosti, v níž bio-chemické pokusy a odpálení atomových bomb zapříčinilo zvyšující se neplodnost lidstva.  Z tohoto důvodu je společnost v Republice Gilead rozdělena na kasty, v nichž panuje přísné uspořádání. K rodinám jsou přidělovány tzv. služebnice, jejichž úloha je jediná – jsou oplodňovány pánem domu, aby otěhotněly a porozené dítě mohly předat manželce. Fredova jako jiné služebnice je chápána pouze jako nádoba, která rodí děti, aniž by jí byl přisuzován nějaký charakter nebo emoce. Nesmí číst knihy, cokoliv vlastnit, oblékat se jinak než do červeného stejnokroje, zkrášlovat se, mít jakýkoli fyzický kontakt s jinými muži… Kontrapunkt k jejímu trudnému životu jakožto reprodukčního nástroje představují vzpomínky na její kdysi normální život s mužem a dítětem. Fredova také vzpomíná na nenápadné náznaky příchodu nového režimu, kdy byly ženám zablokovány veškeré účty a jejich spravování bylo předáno manželům, prohlášení žen žijících s muži mimo manželství za necudné, odebírání dětí...

 

Margaret Atwoodová v Příběhu služebnice předkládá obraz společnosti, ve které vládne těžká sexuální represe, v jejímž důsledku už nežijí muži s ženami přirozeně, ale násilně pod vlivem gileádských zákonů. Plodné ženy jsou nuceny rodit děti pro bezdětné páry, aniž by mohly samy mít potomky a milostný akt je degradován na pouhý mechanický odosobněný proces dvou cizích lidí. Atwoodová se v tomto románu, jako ostatně ve většině jejích děl, vyjadřuje k postavení žen, k jejich potřebám a touze najít si své pevné postavení ve společnosti a to zcela otevřeně, nesentimentálně, hrdě. Ač jsou tyto témata pojímány skrze antiutopii, nejsou a priori extrémní a přehnaná, ale naopak nacházejí paralelu v dnešní společnosti. Hlavním motivem románu je však podle mého názoru především myšlenka zneužití náboženství pod rouškou domnělého dobra lidstva (sytém kast a služebnic vychází z biblického příběhu o Abrahámu a Jákobovi, kteří plodí ženy mimo manželství se služkami).

Stejně jako v románu V hlubině se v Příběhu služebnice vyskytují pasáže, kterými je pro mne Atwoodová originální a nezaměnitelná a vyznačují se „organickými“ popisy, které jdou do hloubky, na dřeň…

„Někdo vyšel z domu. Slyším vzdálené cvaknutí branky a kroky na chodníku. Je to Nick, teď ho vidím: odbočí z chodníku na trávník, aby se nadýchal vlhkého vzduchu plného zahnívajících květu, dužnatého růstu, pylu vyhazovaného do větru plnými hrstmi, jako když ústřice vypustí jikry do moře. Všechno to marnotratné plození. Protahuje se na slunci, cítím, jak se mu na těle zvlnily svaly, jako když kočka vyhrbí hřbet.“

Atwoodová, Margaret. Příběh služebnice. Brno: BB art, 2008. Strana 195