Vrazi bez tváře – Henning Mankell (# 857)
Švédský autor Henning Mankell
zazářil na nebi severských detektivek se sérií komisaře Wallandera, která
začala vznikat na začátku devadesátých let. Celkově vzniklo na deset knih,
z nichž první je právě titul Vrazi
bez tváře. Kromě série komisaře Wallandera napsal Mankell také další
detektivky jako třeba Číňan, o kterém
jsem psala zde.
První ze série detektivek začíná
brutální vraždou důchodců na osamělé švédské farmě. Jediné slovo, které stačí
jedna z obětí říct je „cizí“. První kroky vyšetřování se tedy ubírají
směrem k uprchlickému táboru, kde čekají stovky cizinců na udělení azylu.
Vyšetřování případu je svěřeno Wallanderovi, postaršímu komisaři potácejícímu
se mezi nevydařeným manželstvím a
vztahem ke stárnoucímu otci, který mu vyčítá nedostatek zájmu.
Vyšetřování vraždy se ubírá
několika cestami, z nichž jedna jde po stopě druhého života jedné
z obětí. Práci Wallanderovi komplikují nepokoje v uprchlickém táboře
a vražda somálského azylanta. Rozluštění hádanky, zda mají tyto vraždy
spojitost a zda za smrtí švédských důchodců stojí skutečně cizinci, bude pro
Wallandera dlouho nejasné.
V anotaci knihy se píše, že
za Vrahy bez tváře obdržel Mankell
Velkou cenu Švédské akademie. Měla by to být záruka jisté úrovně, avšak
v tomto případě nechápu, čím si ji kniha vysloužila. Protože jsem od
Mankella již četla Číňana, musím tyto
knihy chtě nechtě srovnávat. Zatímco Číňan
byl skoro celou dobu napínavý a přišel se sympatickou postavou soudkyně, která
se na vlastní pěst rozhodne usvědčit pachatele, Vrazi bez tváře oscilují mezi dobrým čtením, nudou i patosem.
Patetické pasáže se naštěstí objevují spíše na začátku knihy, jako například
v tomto rozhovoru vyšetřovatelů:
„Musíme je dostat,“ řekl Rydberg. „Než začnou řádit znovu.“
„Jo,“ přisvědčil Wallander. „Jestli letos nedostaneme nikoho jinýho,
tak tyhle dostat musíme.“
Nebo:
„Jako kdyby si teprve teď uvědomil, co toho mrazivého rána prožil.
Surové šílené přepadení bezbranných starých manželů ho vyděsilo. Došlo
k něčemu, co se tady vůbec nikdy nemělo stát. Pohlédl oknem auta ven.
Kolem dveří fičel a skučel vítr. Musím začít, pomyslel si. Přesně jako říkal
Rydberg. Musíme chytit ty, co tohle provedli.“
Skutečnost, že si takhle
moralisticky plkají dva zkušení vyšetřovatelé, kteří za svoji profesní kariéru
viděli zřejmě řadu daleko horších věcí, působí naivně a na atmosféře knize
zrovna nepřidá. Co Vrahům bez tváře
vyloženě chybí je napětí, které se nedaří vybudovat i navzdory kulise drsného
severského počasí, které obvykle funguje jako polovina úspěchu. Zatímco v Číňanovi dobře fungují historické
pasáže a prokreslení osobního života soudkyně, postava Wallandara je
v tomto smyslu spíše chudší. Snad jen pasáž o otcově nemoci dává
tušit krok správným směrem. Většinu českých čtenářů musí notně nadzvednout ze
židle pasáž o údajných běžencích z Československa, Lotharu Kraftczykovi a
Andreasu Haasovi. Že si autor nebyl schopen zjistit česká jména, potažmo jména
romská, pakliže pracuje s verzí o údajných běžencích, je neomluvitelná.
Snad i amatér by se takové chyby vyvaroval… Ve srovnání s Číňanem, kterého jsem hodnotila průměrně
třemi hvězdami, musím Vrahům bez tváře
dát o jednu hvězdu míň.
Mankell, Henning. Vrazi bez tváře. Brno: Host, 2013. Strana 21 - 22
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)