Velká ryba – Daniel Wallace

Prvním a zároveň nejúspěšnějším románem Alabamského rodáka Daniela Wallace je Velká ryba s podtitulem „Román mýtických rozměrů“. K popularizaci tohoto románu velkou měrou přispěla jeho filmová adaptace od Tima Burtona, která se však od románu v mnohém odlišuje, k čemuž se ještě dostanu.

William Bloom je mladík, který od svého otce celý život slýchával fantaskní povídačky a historky o jeho neuvěřitelných dobrodružstvích. Pro Williama se jeho otec stal zvláštní směsicí mýtů a vyprávěnek, avšak když nadejede okamžik otcova skonu, chce jej alespoň jednou v životě doopravdy poznat. William navštěvuje otce v nemocnici a snaží se proniknout do jeho nitra a zjistit, jak se otec cítí, jestli se bojí smrti, nebo jestli věří v boha… Otec svému synovi vypráví historky, vtipy a příhody svého života, o nichž nelze s jistotou říct, zda se vůbec staly či nikoli. William naslouchá otcovým historkám o tom, jak se naučil řeči zvířat, jak zkrotil obra, navrátil stařence její skleněné oko, nebo si zakoupil celé město Specter a vyvedl jej z bankrotu. Williamovy návštěvy umírajícího otce mu mají odpovědět na otázku, jaký jeho otec vlastně byl, ale jejímu zodpovězení se otec vytrvale brání valem nikdy nekončícího přívalu anekdot a povídaček. Hlavním motivem knihy se tak stává nejen problematický vztah mezi rodiči a dětmi, ale především otázka, jak můžeme druhého člověka doopravdy poznat a dobrat se jeho pohledu na svět: „William Bloom se naposled snaží najít cestu nekonečným bludištěm podivných příběhů, neuvěřitelných historek, anekdot a nehorázných lží, které kolem sebe jeho otec vystavěl. Dospívá k poznání, že pravdu o člověku lze nalézt pouze v příbězích, které se o něm vyprávějí, jakkoli jsou tyto nepravdivé. William se z nespokojeného posluchače stává dobrovolným účastníkem závěrečné epizody otcova života, strůjcem a svědkem jeho poslední epizody.“ (Guziur, Jakub. Wallaceovy post-jižanské viněty. In Velká ryba. Praha : Argo, 2011. Strana 162-163). Symbolem otce je „velká ryba“ - stvoření, které pomocí příběhů a mýtů synovi vždy vyklouzne z rukou. Ve Wallacově románu je zřetelný magický realismus, či snad přesněji příklad tzv. „tall tales“, neboli  historek s nadpřirozenými prvky, tvořící typický motiv jižanské literatury. Patrná je také snaha zpracovat téma mýtu, jakožto symbolu pro návrat moderního člověka k posvátnému a neuchopitelnému. Slovy Edwarda Blooma, není důležité věřit příběhům, ale věřit na příběhy. 


Skutečný bestseller z knihy udělal až stejnojmenný film Tima Burtona, který se však od knihy v mnohých ohledech liší. Do příběhu přibývají postavy (těhotná snoubenka, která je prostředníkem mezi otcem a synem) a jeho ráz lze shrnout jako sentimentální. Některé scény jsou pojaty zcela jinak - jako příběh o skleněném oku stařenky (Wallace je mimochodem sběratelem skleněných očí) nebo odchod z Ashlandu. Jiné jsou naopak pouze ve filmu (scéna se žlutými narcisy). Některé pasáže chybí úplně. Z mého pohledu je vynechána zcela zásadní pasáž o tom, jak se Edward rozhodne odejít z Ashlandu a musí projít bezejmenným městem. Těm, kterým je to souzeno, projdou město bez problémů, ale jiní zde musí zůstat navždy a nemohou se vrátit. Právě v bezejmenném městě Edward naráží na lidské zrůdy (opět typický motiv jižanské literatury), kterým nikdy nebylo souzeno opustit město. Tato temná epizoda by se do filmu, který je spíše veselého a optimistické vyzření, příliš nehodila, ale knize dává větší rozměr a mimo jiné i poselství o tom, že ne každému se v životě podaří vystoupit z kruhu vlastních chyb.
Což mi připomíná jeden vtip. Nikdy nezapomenu žádný z jeho vtipů, ale tenhle mezi nimi zaujímá zvláštní místo. Je to mé rodinné dědictví. Vyprávím si ho vždycky, když jsem sám, nahlas a navlas stejně, jako mi ho vyprávěl on. Říkám: Žil byl jednou jeden chlapík. Byl to chudák. Byl to chudák, ale potřeboval nový oblek. Takže tenhle chudák potřebuje nový oblek, ale nemůže si ho dovolit, nemá na něj, jenže pak jde jednou kolem obchodu, a tam mají jeden oblek zrovna ve slevě a chtějí za něj akorát tolik, kolik ten chudák má, je to krásný tmavomodrý oblek s proužkem – a tak si ho ten ubožák koupí. Prostě jde dovnitř a koupí si ho a hned si ho obleče na sebe i s kravatou, která k němu ladí, jenže vtip je v tom – a nejspíš jsem to měl zmínit už dřív - , vtip je v tom, že mu ten oblek nepadne. Nesedí mu ani trošku. Je zkrátka moc velký. Ale je to jeho oblek, no ne? Prostě je jeho. Takže aby vypadal dobře, musí tenhle drobný mužík v obřím obleku jeden loket přitisknout takhle k tělu a druhou ruku zase takhle a musí jít tak, aby moc nehýbla jednou nohou a nohavice vypadaly stejně dlouhé – a jak říkám, tenhle chlápek v tom obleku vyjde z obchodu, normálně na ulici. A pochvaluje si: To mám ale príma oblek! A vykračuje si to s rukama takhle – a můj otec dá ruce takhle – a jednu nohu táhne za sebou a culí se jak měsíček na hnoji celý bez sebe z toho, že se mu povedl tenhleten skvělý kauf – a jen si to představte, oblek ve slevě! -, když vtom jde kolem dvou stařenek, které stojí na ulici. Dívají se za ním, a pak jedna z nich pokývá hlavou a říká té druhé: „Páni, to je ale chudák!“ A druhá stařenka na to: „No jo, ale jaký má hezký oblek!““
(Wallace, Daniel. Velká ryba. Praha : Argo, 2011. Strana 150)

Komentáře