Velká ryba – Daniel Wallace
Prvním a zároveň nejúspěšnějším
románem Alabamského rodáka Daniela Wallace je Velká ryba s podtitulem „Román
mýtických rozměrů“. K popularizaci tohoto románu velkou měrou přispěla
jeho filmová adaptace od Tima Burtona, která se však od románu v mnohém
odlišuje, k čemuž se ještě dostanu.
William Bloom je mladík, který od
svého otce celý život slýchával fantaskní povídačky a historky o jeho
neuvěřitelných dobrodružstvích. Pro Williama se jeho otec stal zvláštní směsicí
mýtů a vyprávěnek, avšak když nadejede okamžik otcova skonu, chce jej alespoň
jednou v životě doopravdy poznat. William navštěvuje otce v nemocnici
a snaží se proniknout do jeho nitra a zjistit, jak se otec cítí, jestli se bojí
smrti, nebo jestli věří v boha… Otec svému synovi vypráví historky, vtipy
a příhody svého života, o nichž nelze s jistotou říct, zda se vůbec staly
či nikoli. William naslouchá otcovým historkám o tom, jak se naučil řeči
zvířat, jak zkrotil obra, navrátil stařence její skleněné oko, nebo si zakoupil
celé město Specter a vyvedl jej z bankrotu. Williamovy návštěvy
umírajícího otce mu mají odpovědět na otázku, jaký jeho otec vlastně byl, ale
jejímu zodpovězení se otec vytrvale brání valem nikdy nekončícího přívalu
anekdot a povídaček. Hlavním motivem knihy se tak stává nejen problematický
vztah mezi rodiči a dětmi, ale především otázka, jak můžeme druhého člověka
doopravdy poznat a dobrat se jeho pohledu na svět: „William Bloom se naposled snaží najít cestu nekonečným bludištěm podivných
příběhů, neuvěřitelných historek, anekdot a nehorázných lží, které kolem sebe
jeho otec vystavěl. Dospívá k poznání, že pravdu o člověku lze nalézt
pouze v příbězích, které se o něm vyprávějí, jakkoli jsou tyto nepravdivé.
William se z nespokojeného posluchače stává dobrovolným účastníkem
závěrečné epizody otcova života, strůjcem a svědkem jeho poslední epizody.“
(Guziur, Jakub. Wallaceovy post-jižanské viněty. In Velká ryba. Praha : Argo, 2011. Strana 162-163). Symbolem otce je
„velká ryba“ - stvoření, které pomocí příběhů a mýtů synovi vždy vyklouzne
z rukou. Ve Wallacově románu je zřetelný magický realismus, či snad
přesněji příklad tzv. „tall tales“, neboli
historek s nadpřirozenými prvky, tvořící typický motiv jižanské
literatury. Patrná je také snaha zpracovat téma mýtu, jakožto symbolu pro
návrat moderního člověka k posvátnému a neuchopitelnému. Slovy Edwarda
Blooma, není důležité věřit příběhům, ale věřit na příběhy.
Skutečný bestseller z knihy
udělal až stejnojmenný film Tima Burtona, který se však od knihy v mnohých
ohledech liší. Do příběhu přibývají postavy (těhotná snoubenka, která je
prostředníkem mezi otcem a synem) a jeho ráz lze shrnout jako sentimentální.
Některé scény jsou pojaty zcela jinak - jako příběh o skleněném oku stařenky
(Wallace je mimochodem sběratelem skleněných očí) nebo odchod z Ashlandu.
Jiné jsou naopak pouze ve filmu (scéna se žlutými narcisy). Některé pasáže
chybí úplně. Z mého pohledu je vynechána zcela zásadní pasáž o tom, jak se
Edward rozhodne odejít z Ashlandu a musí projít bezejmenným městem. Těm,
kterým je to souzeno, projdou město bez problémů, ale jiní zde musí zůstat
navždy a nemohou se vrátit. Právě v bezejmenném městě Edward naráží na
lidské zrůdy (opět typický motiv jižanské literatury), kterým nikdy nebylo
souzeno opustit město. Tato temná epizoda by se do filmu, který je spíše
veselého a optimistické vyzření, příliš nehodila, ale knize dává větší rozměr a
mimo jiné i poselství o tom, že ne každému se v životě podaří vystoupit
z kruhu vlastních chyb.
„Což mi připomíná jeden vtip.
Nikdy nezapomenu žádný z jeho vtipů, ale tenhle mezi nimi zaujímá zvláštní
místo. Je to mé rodinné dědictví. Vyprávím si ho vždycky, když jsem sám, nahlas
a navlas stejně, jako mi ho vyprávěl on. Říkám: Žil byl jednou jeden chlapík.
Byl to chudák. Byl to chudák, ale potřeboval nový oblek. Takže tenhle chudák
potřebuje nový oblek, ale nemůže si ho dovolit, nemá na něj, jenže pak jde
jednou kolem obchodu, a tam mají jeden oblek zrovna ve slevě a chtějí za něj
akorát tolik, kolik ten chudák má, je to krásný tmavomodrý oblek
s proužkem – a tak si ho ten ubožák koupí. Prostě jde dovnitř a koupí si
ho a hned si ho obleče na sebe i s kravatou, která k němu ladí, jenže
vtip je v tom – a nejspíš jsem to měl zmínit už dřív - , vtip je
v tom, že mu ten oblek nepadne. Nesedí mu ani trošku. Je zkrátka moc
velký. Ale je to jeho oblek, no ne? Prostě je jeho. Takže aby vypadal dobře,
musí tenhle drobný mužík v obřím obleku jeden loket přitisknout takhle
k tělu a druhou ruku zase takhle a musí jít tak, aby moc nehýbla jednou
nohou a nohavice vypadaly stejně dlouhé – a jak říkám, tenhle chlápek
v tom obleku vyjde z obchodu, normálně na ulici. A pochvaluje si: To
mám ale príma oblek! A vykračuje si to s rukama takhle – a můj otec dá
ruce takhle – a jednu nohu táhne za sebou a culí se jak měsíček na hnoji celý
bez sebe z toho, že se mu povedl tenhleten skvělý kauf – a jen si to
představte, oblek ve slevě! -, když vtom jde kolem dvou stařenek, které stojí
na ulici. Dívají se za ním, a pak jedna z nich pokývá hlavou a říká té
druhé: „Páni, to je ale chudák!“ A druhá stařenka na to: „No jo, ale jaký má
hezký oblek!““
(Wallace, Daniel. Velká ryba. Praha : Argo, 2011. Strana 150)
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)