Obdivné hvízdnutí – Lewis Nordan

V roce 1993 napsal Lewis Nordan v rekordních šesti měsících román inspirovaný násilnou smrtí černošského chlapce Emmetta Tilla, k níž došlo v roce 1955 v Itta Bena, poblíž města Money, kde Nordan strávil své dětství. Lewis Nordan je jedním z mnoha umělců, kteří se snažili toto téma vtělit do knihy, poezie či divadelního dramatu. „Příběh čtrnáctiletého Afroameričana, který 28. srpna 1955 zahynul proto, že se o čtyři dny dříve holedbal, že chodí s běloškou, a pak kvůli sázce oslovil ve venkovském obchodě jednadvacetiletou bílou prodavačku Carolyn Bryantovou, pozval ji na schůzku a při odchodu na ni obdivně zahvízdal, se stal jedním z nejznámějších projevů rasového násilí na americkém Jihu“ (Arbeit, Marcel. Nordanův komický román o lynčování. In Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 214).

Toto silné téma inspirovalo také Lewise Nordana, který se však s látkou popasoval po svém. Lewis Nordan sám přiznal, že jako dítě vyrůstal v segregované společnosti a příběh Emmetta Tilla pro něj představoval literární výzvu. Námět, který před ním zpracovali výhradně Afroameričané, se v jeho podání nedrží skutečnosti (v níž dodnes existují slepá místa), ale je spíše prostředkem pro groteskní zobrazení nesmyslnosti násilí (velmi podobně jako Flannery O´Connorová): „výjimečnost a kvalita Nordanova románu spočívá především v tom, že se odvážil podívat na notoricky známý případ, jenž na Jihu započal novou etapu boje za lidská práva, jako na černou komedii, navíc z hlediska společenské vrstvy, která se na Jihu pejorativně označuje jako „bílá lůza“.“ (Arbeit, Marcel. Nordanův komický román o lynčování. In Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 219).

Děj je směsicí historických faktů i smyšlenek. Kupříkladu se vražda odehrává v neexistujícím městě Arrow Catcher, které Nordanovi čtenáři znají z jeho předešlých knih jako je Hudba močálu, Vítejte na soutěži chytačů šípů nebo Dívčí fotbalové mužstvo. Příběh o násilné smrti je vyprávěn několika vypravěči – jedním z nich je mladá učitelka Alice, která se snaží svým malým žáčkům vštěpovat existenciální pravdy, které pak děti papouškují jako papoušek jedné z hlavních postav. V jedné kapitole se čtenář podívá na situaci z pohledu kondorů, kteří se od dob občanské války těší na novou bitvu, aby se nemuseli krmit mršinami z dálnice: „někteří z ptáků na sloupech, pod nimiž Solon Gregg šlapal domů, tu historickou bitvu zažili, bylo jim devadesát či sto let, alespoň to historikové a ornitologové tvrdili, a ve stejném hejnu hodovali na mase, očích, jazycích a výživných orgánech konfederačních vojáků, těch padlých chlapců, hladových a vyděšených, ze kterých kulka či dělová koule udělala žrádlo pro kondory, kteří teď seděli na elektrických sloupech nad Solonem Greggem.“ (Nordan, Lewis. Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 56). Pro jižanskou literaturu je typickým motivem násilí, které zde však není zastoupeno jen samotným zavražděním černošského chlapce Boba, ale také nezapomenutelnou postavou chlapce Glenna Gregga, který téměř podlehne popáleninám, které si přivodí tím, že chce zapálit svého otce v posteli polité benzínem.

 

Nordan je milovníkem černošské hudby – bluesu a jazzu a texty písní často nechá citovat svými postavami. Tyto citace jsou však nepřesné, což je však Nordanův záměr, neboť Nordan komolí i jména interpretů a také citáty ze známých děl americké literatury. Pro Nordana je typické, že vylíčí děj určitým způsobem, aby jej jinde převyprávěl jinak. To však patří k jeho tvůrčím metodám a bývá proto někdy zařazován k postmoderním autorům. Kupříkladu některé motivy Obdivného hvízdnutí se objevují v knize Hudba močálu – papoušek, co cinká jako pokladna, postava hydrocefalika Hydra či přízrak mořské panny. Zajímavé také je, že mrtvolu Boba naleznou mladící Sugar Mecklin a Sweet Austin, kteří v Hudbě močálu taktéž naleznou mrtvolu, ale rybáře, který zřejmě zemřel na infarkt. Tento tvůrčí aspekt Nordanovy tvorby je typický pro magický realismus i lidové jižanské vypravěčství. Právě díky tomu vytvořil Nordan knihu, která se nesnaží vystavět Emmettu Tillovi další pomník, ale spíše s látkou naložit tvůrčím a novátorským způsobem, který má potenci v možná již mrtvém příběhu vzbudit novou odezvu.          

„Dům paní Greggové byla prkenná chatrč v Dlužníkově, chudinské čtvrti Arrow Catcheru, kde žila bílá lůza. Někdy se jí taky říkalo Lůzov. Dokonce i Alicin strýček Mrňous bydlel ulici nebo dvě od Dlužníkova.

            Ve vchodech posedávali špinaví drsní chlapi. Byli jen v košilích, kymáceli se, chlípně zírali, popíjeli z lahví v pytlících a opravovali na zablácených dvorcích staré rachotiny, které měly na náraznících samolepky Bílých rytířů Ku Klux Klanu. V mírném větříku cinkaly láhve pověšené na stromech. Stoletá vyznavačka vúdú se svastikou na rukávě míchala na nedalekém dvorku nad ohněm cosi ve velkém kotli. Mladík se pokoušel přesvědčit ženu, vlastně ještě dívku, aby mu dovolila sestřelit jí revolverem jablko z hlavy.

            Malá chatrč paní Greggové byla na samé hranici obyvatelnosti. Na předním dvorku nerostlo ani stéblo trávy. Jako skořápka nějakého obrovského mrtvého hmyzu na něm trůnil ohořelý vrak auta. Všechny okenice byly zrezivělé a vytržené ze zdi a rozbitá byla i některá okna. Pod nimi se válely střepy.

            Alice zaklepala, ale nikdo se neukázal. Přitáhla rozbité síťované dveře k sobě, strčila za ně svazeček barevných kartiček a pokusila se dveře vrátit na původní místo, jak to nejlíp šlo.

            Ruce se jí třásly a spěchala rychlými kroky pryč.

            Vúdú nacistka na ni zaječela: „Nejseš ty náhodou Ježíš?“

            Alice odpověděla: „Nejsem!“ a dala se do běhu.

            Vúdú stařena za ní hulákala: „Ježíš byl přece taky bílej.“

Nordan, Lewis. Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 13