Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda – Junot Diaz (#992)

12 nejlepších románů 21. století podle BBC

Na začátku byla povídka o osamělém sci-fi a komiksovém nadšenci Oskaru de Leonovi (posměšně přezdívanému Oskar Wajd podle „Oscara Wilda“) pro časopis New Yorker. A pár let na to vznikl román, o němž nejslibnější autor hispánského původu prozradil, že jej chtěl několikrát vzdát. Diazovo úsilí však bylo odměněno, protože Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda získal hned několik cen a to včetně té nejprestižnější – Pulitzerovy ceny za rok 2008.

Dominikánský rodák se rozhodl napsat imigrantskou rodinnou ságu pro ty, kteří „nemají rodinné imigrantské ságy rádi“. Přestože je kniha pojmenována po Oskarovi, obtloustlém nýmandovi, který se celý svůj život snaží přijít o panictví a proslavit se jako slavný autor sci-fi povídek, je hlavním tématem knihy fúkú – kletba, kterou do Nového světa přivezli první Evropané. Tato kletba se usadila také v rodině de Leonových a její nejrůznější podoby souvisí především s brutálním diktátorským režimem a hrůzovládou Trujilla. Právě četnými poznámkami pod čarou, autor čtenáře seznamuje s životem v diktatuře Rafaela Trujilla, která trvala od roku 1930 celých 31 let. Celé rodinné neštěstí započalo, když se doktor Abelard snažil uchránit před dychtivými spáry diktátora jednu ze svých krásných dcer. Trujillo otce pošle do vězení, zbytek rodiny za podivných okolností umírá a zbyde jen Beli, matka Oskara a Loly. Každý z nich se snaží prorazit v New Jersey jinak a začít nový život. Beli skrývá své děsivé dětství, v němž byla krutě týrána, i následky vztahu s mužem, jehož ženou byla Trujillova sestra. Oskar, antihrdina a outsider bojuje se svojí neschopností navázat vztah s nějakou ženou a dostát dominikánské machistické tradici. Oskar se bláznivě zamilovává do mnoha žen, avšak zlom přichází až s prostitutkou Ybon, pro níž obětuje vše, co má. Avšak dávná kletba je silnější, než cokoli jiného a nepomůže mu ani tajemná mangusta.

Díaz ve svém románu spojil téma trujillovské diktatury s životem dominikánské rodiny, která se z jejích pozůstatků snaží vymanit. Mezi matkou Beli a jejími dětmi zeje názorová propast, kterou se nikomu z nich nedaří překonat. Vyprávění je prodchnuto dominikánským slangem, což umocňuje zážitek z knihy, jejíž značná část se odehrává v poznámkách pod čarou. Hravý jazyk s častými odkazy na komiksová díla a sci-fi postavy je blízký magickému realismu a umožňuje čtenáři silněji prožít pád jedné slibné dominikánské rodiny, která stála v cestě diktátorovi. Právě pasáže o hrůzovládě Trujilla jsou nejpůsobivější a scény drastického násilní, mučení a znásilňování jednou provždy změní čtenářovo povědomí o třicetiletém diktátorském režimu v Dominikánské republice, o kterém toho - troufám si říct -  český čtenář moc nevěděl. Pozoruhodná alegorie o bezvýznamném obtloustlém mladíkovi, v příběhu jehož rodiny se zrcadlí sedmdesát let neštěstí a fúkú, právem Diazovi vynesla Pulitzerovu cenu, pro mě však v knize zůstávají četná nevyvážená místa.

„A přesto bývají dny, kdy jsem ušlápnutý nebo nevrlý, kdy sedím pozdě v noci u svého stolu, nemůžu spát, listuju (takový nadělení) Oskarovým výtiskem Strážců s oslíma ušima. Je to jedna z mála věcí, kterí si sebou vzal na svou poslední cestu a kterou se nám podařilo zachránit. Původní výtisk. Listuju tou knihou, jednou z trojlístku jeho nejoblíbenějších, až k poslední děsivé kapitole: „V silnějším milujícím světě“. K jedinému okénku, které si zakroužkoval. Oskar – jenž v životě nezohavil knihu – zakroužkoval hned třikrát jedno okénko tímtéž důrazným perem, jímž psal i svoje poslední dopisy domů. To okénko, ve kterém dojde k poslednímu utkání mezi Adrianem Veidtem a dr. Manhattanem. Poté, co zmutovaný mozek zničil New York; poté, co dr. Manhattan zavraždil Rorschacha; poté co spěl Veidtův plán na „záchranu světa“. „Zachoval jsem se správně, ne?“ říká Veidt. „Nakonec se to povedlo.“ A Manhattan, dřív než zmizí z našeho Vesmíru, odpoví: „Nakonec? Nic nekončí, Adriane. Nikdy nic nekončí.“

Diaz, Juno. Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Praha : Argo, 2009. Strana 292-293.