Vzpomínky co neuletí – Hana Andronikova

Vzpomínky co neuletí tvoří první souborné vydání povídek Hany Andronikové, z nichž osm textů vyšlo již v povídkovém souboru Srdce na udici. Autorka za svůj debutový román Zvuk slunečních hodin, o kterém jsem psala zde, získala ocenění Magnesia Litera za objev roku. Za svůj druhý a poslední autobiografický román Nebe nemá dno, v němž se vyrovnává s blízkostí vlastní smrti, získala Cenu čtenářů Magnesia Litera. Kdesi na pomezí těchto dvou výrazných románů tak stojí rozeseté drobné povídky.

 

Povídky z cyklu Srdce na udici byly převzaty ve stejném pořadí i do souboru Vzpomínky co neuletí. Důvodem je skutečnost, že povídky na sebe volně navazují a objevují se v nich osoby spojené s postavami předchozích příběhů. Většina povídek rozvíjí složité rodinné vztahy, jako Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové, v nichž je vykreslena matka závislá na svém synovi bezpodmínečnou a otrockou láskou, anebo Tanec, který roztaje, v němž vnučka s rozporuplnými pocity vzpomíná na právě zesnulou babičku. Autenticita popisovaných rodinných vztahů sice není tak silná jako například u Petry Soukupové, ale naléhavě vypovídá o snaze vymanit se ze svazujících rodinných pout.  Povídka Rituál je spíše drobnou anekdotou o obřízce, zatímco Café Nero vyšla ve Schůzkách s erotikou. Ve většině povídek je zastoupen kosmopolitní prvek, který se v české literatuře objevuje spíše zřídka. Sama autorka velmi ráda cestovala, takže se v povídkách neomezovala jen na české prostředí. Povídky jsou emoční, ale vždycky se drží na hraně.

Asi nejméně mě zaujala povídka o krajtě Obětí lásky, zatímco nejlepší povídka je Rovnice o jedné neznámé.  Hlavní postava se vyznává z fascinace teorií superstrun a na život nahlíží skrze jistotu rovnice o mnoha alternativách. Jeho klid a vyrovnanost naruší až nepředpokládané rodinné tajemství. Vzhledem k tomu, že sama autorka se zabývala kvantovou fyzikou, která jí dávala podle jejích slov odpovědi na mnohé důležité otázky, cítím v povídce více než jen spisovatelskou invenci…

„Jedním z nevýraznějších rysů tohoto světa je skutečnost, že jeho zákony vypadají prostě, zatímco bezpočet stavů a situací, v nichž se projevuje, se vyznačuje mimořádnou složitostí.“

Andronikova, Hana. Vzpomínky co neuletí. Praha: Odeon, 2014. Strana 165.