Dějiny světla – Jan Němec (kniha měsíce června 2015)
Příběh jednoho z nejslavnějších
českých fotografů Františka Drtikola zpracoval vůbec poprvé v beletristické
formě spisovatel Jan Němec. Ambice stvořit velký román o osobitém umělci nezůstala
bez odezvy a v roce 2013 kniha zazářila na literárním nebi. Motivem bez
pár listů pětisetstránkového románu je paprsek světla, jeho prchavost, ale také
snaha jej zkrotit a jednou provždy uchovat prostřednictvím fotografie. Spisovatel si pro
román vybral poněkud nezvyklou du-formu, která čtenáře trochu potrápí, ale
nakonec o to víc vtáhne do děje.
S Františkem Drtikolem se
v románu seznamujeme od jeho dětství v Příbrami, kde svá učednická
léta trávil ve fotografickém ateliéru Antonína Mattase. Významným mezníkem v jeho
životě bylo studium fotografie v Mnichově v době, kdy fotografie
začala být poprvé vnímána jako umění. Těžké začátky s vlastním ateliérem v Příbrami
a posléze v Praze jsou přerušeny obdobím vojny a později první světovou
válkou. V pozadí románu se mění kulisy uměleckých stylů od secese na
přelomu století po kubismus a futurismus. Slavné dny ateliéru na nároží Vodičkovy
a Jungmannovy ulice č. 730 symbolizují portréty takových osobností, jako byl T.
G. Masaryk, Alois Jirásek, Leoš Janáček, Maxim Gorkij, Paul Valéry nebo
bengálského básník Thákur. Pasáže o profesním životě se volně proplétají s příběhy
Drtikolových lásek, modelek a múz.
Jan Němec se snažil ve svém
románu o umělecké zachycení Drtikolova života, přičemž hlavní osa knihy se drží
skutečnosti, o tom ostatně svědčí i Drtikolův životopis pro úřední účely v závěru
knihy. Vnímání krásy a světla, jakož i lyrické pasáže jsou půvabným fabulováním
Jana Němce, které vytváří harmonický pocit z plynutí času a Drtikolova
života. Od důlního neštěstí v dětství, přes léta na vojně, ke slávě
fotografického ateliéru až po jeho odprodání a příklon k mysticismu, vše
je protnuto myšlenkami o umění i fotografii. Pasáže o fotografii přednášené
profesory na mnichovské univerzitě dozajista patří k částem knihy, které
pohlíží na fotografii jako na svébytné umění, jako na umění světla. Naopak
vznik nejslavnějších Drtikolových aktů je zde zmíněn jen jaksi v pozadí a
neodhaluje nic o umělcově záměru nebo myšlení.
K autenticitě textu
velkou měrou přispívá jak forma, tak skutečné přepisy Drtikolovy korespondence,
kterou zasílal z války v kapitole Intermezzo. Společně se stručnou
autobiografií v závěru knihy, nám tyto pasáže knihy nedávají zapomenout,
že čteme román o skutečném člověku a umělci, který v lecčem předstihl
dobu. Je jen škoda, že tempo poslední části knihy trochu pozbývá dechu a nespěje
k žádnému pomyslnému finále. Samotné téma jakoby zůstalo na konci
nevytěženo a trochu se utápělo ve snaze - na začátku rozmáchlý román –
smysluplně utnout. I tak Dějiny světla představují krásný čtenářský zážitek, jakož
i důstojné oživení Drtikolova odkazu.
23.11 1914
„Ve všech činech má člověk podat to nejlepší.
Ať už je to položení cihly na cihlu, ať ušití boty či vytvoření nějaké
architektury či nějakého pomníku. -
Nikdy se člověk nemá spokojiti s prostřední
věcí. - Nic není hnusnějšícho než to. Spíš se dá omluviti špatná věc než
prostřední. – Obyčejně je v tom nedbalost, lehkomyslnost, indolence, která
je teď v našem životě tak častá. –
A lidé, ten dav bezhlavý obdivuje tu
prostřednost, jako by to byla veledíla mistrů. – A to nejhorší je: že hýčká
takové „autory“, chválí, velebí, staví za příklad jiným, takže tito stávají se
jakýmisi náhodnými bohy, hrdiny – autority, jejichž slovo stává se pak zlatou
mincí. Takové autority pak mívají tu „dobrou“ vlastnost, že mají „držku“ na
pravém místě, že mají ohebný jazyk i páteř, že jsou jak ouhoři, že dovedou se
pohybovat i v bahně i v lesku tisícerých žárovek. Všude jsou vítáni,
i jako společníci i jako autority na slovo vzaté. Známí se jimi povyšují. –
Bývají všude. – Potkáš je na korse právě tak
spokojené s medovým úsměvem na rtech jako ve „vybrané“ společnosti v našich
nejlepších salonech, jako v kavárničkách posledního řádu. –
Jsou jako vrabci, nesejou, nežnou – dav ulice
se o ně stará. –
Měl jsem mnohokráte příležitost mluvit s takovými
lidmi a vždy jsem měl pocit, že mluvím s pozlaceným pytlem naplněným h….
Smrad banálnosti vždy z nich byl cítit.
Špatnost je mi milejší než prostřednost, je
hnedle vždy originální. - “
Němec, Jan. Dějiny světla. Brno : Host, 2014. Strana
258 – 259.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)