Gilead – Marilynne Robinsonová

12 nejlepších románů 21. století podle BBC

 

Po delší době jsem se zase dostala k jednomu z románů, který se podle BBC ocitl na seznamu dvanácti nejlepších v 21. století. Kupodivu ani v tomto případě to nebylo osudové setkání a doufám, že alespoň v jednom z titulů naleznu něco mně blízkého.

Zvláštní název Gilead odkazuje k Bibli, v níž se pod tímto označením vyskytují místa i osoby. V románu je Gilead zapadlým městem kdesi v Iowě, kde žije sedmasedmdesátiletý reverend křesťanského sboru, který formou dopisů předává svému sedmiletému synovi své životní zkušenosti. Děj se odehrává v padesátých letech, kdy už je městečko zchudlé a nenabízí mnoho perspektiv spokojeného žití - sen původních osadníků prérie se rozpadl. Reverend však ve fiktivních dopisech ke svému synu hovoří s nadějí, že těžké časy, které prožil, budou znamenat lepší život pro jeho rodinu.

Kniha má velmi pozvolné tempo, nedalo by se s jistotou tvrdit, že má dokonce nějakou zápletku. Vzpomínání na to, jak reverend Ames s otcem kdysi pátrali po dědečkově hrobě, proto patří mezi ty pasáže, které „překypují dějem“. Jedinou výraznější linkou je příchod Jacka Boughtona, černé ovce rodiny, který se po třiceti letech vrací do města. Právě rodina Boughtonových byla reverendu Amesovi vždy velkou oporou, až na problematického Jacka, se kterým nikdo nechce nic mít. Jackovi hříchy z mládí jako by byly vyváženy příkořím, které se mu děje z důvodu vztahu s černošskou ženou. Snaha najít k Jackovi vztah, jakož i zamýšlení nad tím, kde se v člověku bere zlo, tvoří samotný závěr knihy.

Gilead je román, za který Marilynne Robinsonová získala Pulitzerovu cenu, mně samotnou však nezasáhla. Řekla bych, že to bylo hlavně tou bezdějovostí, pomalým tempem, i samotným obsahem. Nevadí mi, že Robinsonová v knize spíše naznačuje, že nám nevyřkne vše o hlavních postavách, ale na druhou stranu je celý prostor knihy vyplněn jakýmsi povídáním, o kterém se nedá ani říct, o čem vlastně je. Přitom prostředí, ve kterém se Ames nachází, ona osadnická snaha vydobýt v Gileadu lepší svět pro budoucí generace, je velmi zajímává a nosná. Výpověď reverenda není dojemná, což by se v podobných případech dalo čekat, a co velmi oceňuji. Na druhou stranu v ní není ani žádná energie, žádná dynamika, jen neustálé kroužení okolo opatrnicky nevyřčených témat.

Je mi jasné, že kniha si vyslouží pochvalné kritiky a dle mého názoru velkou měrou i proto, že získala Pulitzerovu cenu, že by však byla čtivá a člověk by se k ní chtěl vracet, to se zrovna říct nedá. I přesto bych si od spisovatelky klidně ještě něco přečetla, ze zvědavosti (jestli je to taky tak nudné) zrovna dosud nepřeložený román Home, který volně navazuje na Gilead a popisuje osud rodiny reverenda Boughtona.

V poslední době si všímám knižních anotací, ty samozřejmě nejde napsat úplně objektivně, přesto však většina z nich nepřístojně přibarvuje, přehání a přepaluje děj, takže má čtenář dojem, že si koupil nejlepší knihu svého života. Chápu, že je to reklama, která se knihu snaží prodat, ale anotace jsou čím dál víc zavádějící. A nejinak je tomu i u Gileadu, kde se píše o tom jak „Marilynne Robinsonová přichází s knihou plnou lásky mezi otci a syny, s knihou plnou vzpruhy pro malověrné, která si podmaní čtenáře bez ohledu na postoj k náboženství“. Ještě horší mi přijde srovnání s Cormacem McCarthym: „autorka je při stopování amerického mýtu v poetickém prostoru skromné domácnosti více než důstojnou ženskou protiváhou Cormacu McCarthymu.“ Nic proti autorce, ale s Comracem McCarthym se absolutně nedá srovnat, a lákat čtenáře zavádějícím srovnáními a ohánět se „důstojnými protivahami Cormacu McCarthymu“, mi přijde ubohé, i u autorky oceněné Pulitzerovou cenou.