Dešťová hůl – Jiří Hájíček
Selským barokem to začalo, Rybí
krví pokračovalo a Dešťovou holí to
vyvrcholilo. Jiří Hájíček završil svoji volnou vesnickou trilogii a stejně jako
za předešlé knihy získal cenu, tentokrát Knihu roku 2016 od Lidových novin.
Mnozí označují Dešťovou hůl za autorův nejlepší román a dle mého názoru
skutečně reprezentuje to nejlepší, co lze v současné české literatuře
najít.
Dešťová hůl se na rozdíl od minulých románů odehrává pouze
v současnosti bez retrospektivních odboček. Hlavní postava Zbyněk Polecký,
muž ve středním věku žije v bezdětném manželství s Terezou a pracuje
pro univerzitu jako správce pozemků. Dlouhodobě ho trápí nejen nespavost ale i
ženina marná snaha přijít do jiného stavu. Jeho život ve snad příliš
zajetých kolejích naruší vpád minulosti v podobě majetkoprávního sporu
jeho dětské lásky Bohuny. Ta se na Zbyňka obrátí s prosbou o pomoc, jak
vyřešit dvojí darování pozemku po jejím strýci. Zdánlivě zapeklitý případ brzy
nabyde do nepředvídatelných rozměrů a Zbyněk se rozhodne vyjít na válečnou
stezku nejen proti ostatním, ale také proto, aby dokázal vyhrát boj se sebou
samým. Bohuna je svět tehdy – dětství, dávná láska, rodná ves, nevinnost;
Tereza je svět nyní – snaha o rodinu, zakotvení, město, současný domov. Mezi
nimi je Zbyněk, který nestojí o návrat do starých kolejí, ale také ne o
sterilní vztah a dokonalý byt po Terezině dědečkovi. Majetkoprávní pře není pro
Zbyňka bojem o Bohunu, ale jeho samého a o jeho důstojnost. Možná je to
poslední chvíle, kdy může bojovat za to, aby se „nevzbudil jako někdo jinej“.
Dešťová hůl je vytříbeným románem, který na mě oproti Rybí krvi působí jaksi úsporněji. Díky
Zbyňkové nespavosti se Hájíčkovi v románu podařilo vystavět atmosféru
určité malátnosti a otupenosti. Zbyněk je vyčerpaný, jak fyzicky, tak
psychicky, ocitá se na jakési pomyslné křižovatce, kde se musí rozhodnout,
jakým směrem se dát. Podobně jako Hana v Rybí krvi bojuje - ale zatímco Hana bojovala z povahy svého
mladí a idealismu, Zbyněk bojuje právě proto, že už není mladý a právě proto, že
už ztratil své ideály. Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou,
její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají
k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili
domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že
Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány
jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší
identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a
lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic
v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda,
že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za
svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou
zapomenout na svoje kořeny.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)