Nesmrtelná túra do Compostely – Jean - Christophe Rufin

Když přemýšlím nad tím, kdo sáhne po knize Jeana-Christopha Rufina o jeho putování do Santiaga de Compostela, pak mi na mysl přichází jen dvě skupiny čtenářů – ti, kteří se na cestu již vydali a ti, kteří se na ni teprve chystají. Čtenářů z první skupiny bude asi víc, což je podle mého názoru i dobře, protože by byla škoda ochuzovat se o vlastní zážitky a nosit v sobě přehnaná očekávání.

Napsat o knihu o putování do Santiaga je ošidné a to hned z několika důvodů. Předně je to něco velmi intimního, těžko popsatelného a hlavně nepřenosného. Rovněž počet poutníků rok od roku stoupá a s ním i snaha mnoha z nich převtělit své vzpomínky a zážitky do cestopisu/cestopisného deníku. A kombinace těchto dvou faktorů způsobuje to, že o cestě do Compostely toho bylo sice mnoho napsáno, ale málo co z toho zajímá ještě někoho jiného než samotného autora.

Kniha J. Ch. Rufina je však právě jednou z mála, v níž se snoubí osobní zážitky s vysokou literární kvalitou. Nositel Goncourtovy ceny o své cestě původně psát nechtěl a během putování si žádné zápisy nepsal. Jeho kniha vznikla až později na naléhání jeho přátel. Autorův literární jazyk je bohatý, humor a sebereflexe z textu dělají příjemný zážitek a nikoli nudný a sebestředný cestopis.


Ti, kteří měli to štěstí, a byli cestou obdarováni (k nímž se hlásím i já) najdou v knize mnohem více. Při jejím čtení budou jistě vzpomínat na vlastní zážitky a často jim bude autor mluvit z duše. Mnoho zážitků souviselo i s mým pocity, které bych nikdy nebyla schopná vyjádřit. Se spisovatelem jsem byla zkrátka na jedné vlně. Je nesnadné odpovědět na otázky, čím je cesta tak zvláštní, jaké z ní má člověk prožitky a proč se na ni vydává. Odpovědi na tyto otázky si sice musí najít každý sám, ale proč si vyslechnout prožitky jednoho z poutníků, který si na nic nehraje a nebojí se přiznat, že jej k cestě nevedly náboženské důvody ani vlastní problémy. I přesto, že autor nesklouzává k neúměrnému opěvování cesty a náboženským vytržením, nepopírá mystickou stránku cesty a poddává se jí. Cesta je prostředkem k pocítění spirituality jiného druhu. Cesta je cestou do vlastního nitra a jak autor říká  „cesta je alchymistickým působením času na duši“.

Rufinovi se podařilo napsat krásnou knihu osobní reflexe i úvah o spiritualitě. Je to kniha, která svojí kvalitou obstojí sama o sobě a nemíní se pasovat do role další nudné knihy o putování do Santiaga. Rufinův literární styl je mi blízký a při čtení této knihy jsem se neubránila emocím. Ti, kteří šli, to jistě pochopí.

Je to proces, k němuž nemůže dojít okamžitě ani rychle. S tím, jak se poutnickýma nohama spojuje řetězec týdnů, získává chodec zkušenost. Ano, může pociťovat mírně dětinskou pýchu z toho, že oproti chodcům, kteří ušli pouhých osm dnů, vynaložil značné úsilí, ale mimoto vnímá jinou pravdu, pokornější a hlubší: krátký pochod nestačí na to, aby se zvyklosti vytěžily až do dna. Nepodrobí člověka radikální proměně. Kámen zůstane hrubý, neboť k jeho otesání je zapotřebí delší námahy, víc zimy a víc bahna, víc hladu a méně spánku.“


Rufin, Jean Christophe. Nesmrtelná túra do Compostely. Praha : Prostor, 2015. Strana 16.


Komentáře