Nesmrtelná túra do Compostely – Jean - Christophe Rufin
Když přemýšlím nad tím, kdo sáhne
po knize Jeana-Christopha Rufina o jeho putování do Santiaga de Compostela, pak
mi na mysl přichází jen dvě skupiny čtenářů – ti, kteří se na cestu již vydali
a ti, kteří se na ni teprve chystají. Čtenářů z první skupiny bude asi
víc, což je podle mého názoru i dobře, protože by byla škoda ochuzovat se o
vlastní zážitky a nosit v sobě přehnaná očekávání.
Napsat o knihu o putování do
Santiaga je ošidné a to hned z několika důvodů. Předně je to něco velmi
intimního, těžko popsatelného a hlavně nepřenosného. Rovněž počet poutníků rok
od roku stoupá a s ním i snaha mnoha z nich převtělit své vzpomínky a
zážitky do cestopisu/cestopisného deníku. A kombinace těchto dvou faktorů
způsobuje to, že o cestě do Compostely toho bylo sice mnoho napsáno, ale málo
co z toho zajímá ještě někoho jiného než samotného autora.
Kniha J. Ch. Rufina je však právě
jednou z mála, v níž se snoubí osobní zážitky s vysokou
literární kvalitou. Nositel Goncourtovy ceny o své cestě původně psát nechtěl a
během putování si žádné zápisy nepsal. Jeho kniha vznikla až později na
naléhání jeho přátel. Autorův literární jazyk je bohatý, humor a sebereflexe
z textu dělají příjemný zážitek a nikoli nudný a sebestředný cestopis.
Ti, kteří měli to štěstí, a byli
cestou obdarováni (k nímž se hlásím i já) najdou v knize mnohem více. Při
jejím čtení budou jistě vzpomínat na vlastní zážitky a často jim bude autor
mluvit z duše. Mnoho zážitků souviselo i s mým pocity, které bych
nikdy nebyla schopná vyjádřit. Se spisovatelem jsem byla zkrátka na jedné vlně.
Je nesnadné odpovědět na otázky, čím je cesta tak zvláštní, jaké z ní má
člověk prožitky a proč se na ni vydává. Odpovědi na tyto otázky si sice
musí najít každý sám, ale proč si vyslechnout prožitky jednoho z poutníků,
který si na nic nehraje a nebojí se přiznat, že jej k cestě nevedly
náboženské důvody ani vlastní problémy. I přesto, že autor nesklouzává
k neúměrnému opěvování cesty a náboženským vytržením, nepopírá mystickou
stránku cesty a poddává se jí. Cesta je prostředkem k pocítění
spirituality jiného druhu. Cesta je cestou do vlastního nitra a jak autor říká „cesta je alchymistickým působením času na
duši“.
Rufinovi se podařilo napsat
krásnou knihu osobní reflexe i úvah o spiritualitě. Je to kniha, která svojí
kvalitou obstojí sama o sobě a nemíní se pasovat do role další nudné knihy o
putování do Santiaga. Rufinův literární styl je mi blízký a při čtení této
knihy jsem se neubránila emocím. Ti, kteří šli, to jistě pochopí.
„Je to proces, k němuž nemůže dojít okamžitě ani rychle. S tím,
jak se poutnickýma nohama spojuje řetězec týdnů, získává chodec zkušenost. Ano,
může pociťovat mírně dětinskou pýchu z toho, že oproti chodcům, kteří ušli
pouhých osm dnů, vynaložil značné úsilí, ale mimoto vnímá jinou pravdu,
pokornější a hlubší: krátký pochod nestačí na to, aby se zvyklosti vytěžily až
do dna. Nepodrobí člověka radikální proměně. Kámen zůstane hrubý, neboť k jeho
otesání je zapotřebí delší námahy, víc zimy a víc bahna, víc hladu a méně
spánku.“
Rufin, Jean Christophe.
Nesmrtelná túra do Compostely. Praha : Prostor, 2015. Strana 16.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)