Vyšetřování – Philippe Claudel

Známý francouzský spisovatel Philippe Claudel je českému čtenáři představován již ve čtvrtém překladu, tentokrát „temně komického románu na téma lidského údělu“ Vyšetřování. Do neznámého města přijíždí Vyšetřovatel, který se má zabývat nezvyklým počtem sebevražd v Podniku. Budova Podniku je jako obrovská chobotnice, jejíž šedé zdi obestírají celé město. Od té doby, co Vyšetřovatel (postava, které je bezejmenná a je definována pouze svým posláním) vystoupí z vlaku, dostává se do řetězce absurdních situací. Nemůže se dostat bez povolení do Podniku, dezorientován bloudí městem, kde buď pálí slunce nebo sněží, hledá hotel, kde mu navždy zabaví všechny osobní dokumenty, vyslýchá jej „policista“, co úřaduje v komoře na úklidové prostředky, nedokáže se prodrat davem na protější ulici, nic nefunguje a nic nedává smysl. Vyšetřovatel se snaží sám sebe uklidnit, že drobné nepohodlí jej nemůže odradit od plnění pracovních úkolů. K samotnému vyšetřování se přes všechny absurdní překážky ale nemůže dostat a nesmyslnost města i lidí v něm narůstá do nepředstavitelných rozměrů.

Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.     

Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.