Čtyřcestí – Tommi Kinnunen

Román Čtyřcestí byl ve Finsku přijat velmi kladně a byl nominován na cenu Finalandia. To je celkem velký úspěch na to, že se jedná o prvotinu učitele finštiny Tommiho Kinnunena. Nevšední kostru románu tvoří symbol křižovatky, která odkazuje ke čtyřem členům téže rodiny. Jednotlivé kapitoly jsou nazvány podle ulic a navazují tak na ono pomyslné čtyřcestí. Na něm stojí Maria, porodní bába a nejstarší postava, dále její nemanželská dcera Lajha, její muž Onni a nakonec snacha Lajhy Kaarina.  Děj započíná na sklonku 19. století a pokračuje téměř do současnosti. Čtyři části se věnují jednotlivým postavám, emancipované Marii, která buduje rodinné sídlo, které musí rodina kvůli válce opustit, Lajze, která se stává fotografkou a snaží se přizpůsobit novým poměrům, Onnimu, válečnému veteránovi, a nakonec i snaše Kaarině, která stmeluje rodinu a naráží na nevoli své tchýně Lajhy. Každá postava je vykreslena celkem úsporně a dozvíme se v náznacích vše důležité na to, abychom pochopili, že spolu nedokáží upřímně komunikovat. Naopak každá postava něco skrývá.

Domácí obliba románu je jistě způsobena i tím, že se ve Čtyřcestí zrcadlí některé mezníky finských dějin, od nuzného protloukání Marii, evakuaci v Laponské válce, až po zavedení ústředního topení a televizi. Postavy k sobě mají blízko i daleko a každá se snaží zachovat si svůj status quo. Zřejmě nejhůř je na tom Onni, který se se svým tajemstvím nemůže nikomu z rodiny svěřit. Vztahy v rodině dokresluje obrovské rodinné sídlo, v němž se jednotlivé postavy ztrácí v temných a vzdálených místnostech.

Na Čtyřcestí jsem kdysi četla nadšenou recenzi v Respektu, takže jsem si ji s očekáváním půjčila v knihovně. Nemohu však říci, že bych byla knihou stejně okouzlena jako recenzent. Možná bylo smůlou této knihy, že jsem ji četla po Zinkových chlapcích. Světlana Alexijevičová mě svými knihami tak silně strhla, že beletristické Čtyřcestí mi v tomto ohledu připadalo jako mlácení prázdné slámy, nic neříkající smyšlený příběh bez jakéhokoli sdělení. Když ale odhlédnu od tohoto (jistě nespravedlivého) srovnání, to, co na mě působilo nejvíce, byla skutečnost, že její autor je nevypsaný. Z celého příběhu trčel konstrukt, který byl sice zručně opentlen jednotlivými kapitolami s tragickými názvy ulic, ale pro mě to bylo málo. Můj dojem se pak potvrdil, když jsem se dočetla, že autor v kurzech tvůrčího psaní nejprve napsal povídky, které se pak staly námětem knihy. Někdo v tom jistě uvidí mistrovsky zvládnutý román, pro mě je to průměrná kniha, která ve mně nezanechala žádný dojem. Možná má kniha snahu fungovat jako sága, ale v tomto směru jí mnohé chybí a časová rozmáchlost nejde ruku s ruce s jednotlivými postavami. Ty jsou ploché a notně „tajuplné“, aby to celé přineslo ono originální sdělení, že v každé rodině jsme si blízkými i cizinci.