Gepard – Giuseppe Tomasi di Lampedusa (# 537)

„Tlící zahrada, stísněná mezi svými bariérami, vydychovala zato tučné, smyslné a lehce zahnívající vůně jako aromatické látky kanoucí z ostatků některých světic.“ (8)

23. července 1957 v Římě podlehl rakovině Giuseppe Tomasi, kníže di Lampedusa, potomek starého sicilského šlechtického rodu, který se již nedožil slávy svého jediného románu. Před svojí smrtí v kavárně Mazzara dokončoval rukopis, který dostal název podle zvířete v rodovém erbu šlechtického rodu Salinů. Gepard byl v několika nakladatelstvích odmítnut a teprve rok po smrti Tomasi di Lamedusy vyšel v nakladatelství Feltrinelli. Román se téměř přes noc stal národní senzací a jen za čtvrt století se v Itálii dočkal 111 vydání. Jeho sláva se přes nadšené i odmítavé reakce šířila do zahraniční a Gepard se stal na dlouho nejprodávanější italskou knihou (až do doby, kdy jej sesadilo Ecovo Jméno růže). Slavný román byl úspěšně zfilmován Luchinem Viscontim v roce 1962, přičemž tento snímek je mnohými považován za Viscontiho nejlepší dílo.

Melancholický příběh sicilské šlechtické rodiny je líčen knížetem Fabriziem, který jako gepard v erbu dohlíží na své panství, které pozvolna upadá. Děj započíná v roce 1860, kdy Garibaldi na Sicílii vedl lidové postání, kterým přispěl jak ke svržení vlády Bourbonů, tak ke sjednocení Itálie. Politický převrat i soumrak jedné epochy sleduje kníže Fabrizio unavený a skeptický. Mikrokosmos rodinných událostí, odehrávajících se na pozadí makrokosmu „velkých“ dějin, vytváří působivý obraz reálného italského lidu. Není bez zajímavosti, že Gepard šel jasně proti soudobým italským uměleckým tendencím, tíhnoucím k neorealismu, tj. nezobrazoval nižší společenské vrstvy a realitu fašistické Itálie, ale uzavřel se naopak do vlastního světa. Ve srovnání s neorealistickými díly tak Gepard skutečně působil jako „zátiší z devatenáctého století“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186). Předobrazem knížete Fabrizia byl Lampedusův pradědeček, přestože autor sám prohlásil, že Gepard je vlastně on. Zřejmě i on byl uvyklý bydlet v přepychově obrovském paláci, neboť „palác, ve kterém člověk zná všechny pokoje, není hoden toho, aby byl obýván“ (Scholl, Joachim. 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006. Strana 186).

„Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dvě jsou čtyři. Prost na rozdíl od něho sterých pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných čest, řádnost nebo dobré vychování, postupoval lesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje doupata, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil. Kníže, který byl vychován v líbezných údolíčkách, jimiž provívaly dvorné vánky různých „s dovolením“, „laskavě“, „byl bych ti zavázán“, „jsi velice laskav“, nyní, když tlachal s donem Calogerem, najednou objevil pláň vymetenou suchými větry, a i když nadále v srdci dával přednost horským roklím, nemohl neobdivovat nápor tohoto vzdušného proudu, který vyluzoval z donnafugatských dubů a cedrů dřív nikdy neslýchaná arpeggia.“ (87)

Nakladatelství odmítla Geparda jako dílo formálně a ideově překonané, přesto se ukázalo, že v sobě román skrýval velký potenciál. Román není rozsáhlý, přesto vyžaduje soustředěné čtení. Čtenáři zvyklí na rychlé tempo a zvraty budou Gepardem rozladěni. I pro mě bylo první čtení Geparda složité a člověk musí být na román naladěn, ten se mu ale odmění krásným literárním zážitkem. Lamedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kníže Fabrizio sleduje skon svého stavu s odevzdaností ale i zkušenou moudrostí. Nač bránit prosazující se změně, nač bránit synovci Tancredimu, aby se přidal ke Garibaldimu a vzal si dceru místního statkáře, kterému při šplhání na společenském žebříčku čouhá ze špatné střižených kalhot seno? Nač měnit zvyky, když i přes vnější změny, vše vnitřně zůstává tak, jak bylo odvždy? Gepard je obrazem jedné zaniklé epochy a způsob, jakým o tomto skonu vypráví, dodnes nepřestává fascinovat.    

„Don Fabrizio znal ten pocit odjakživa. Desetiletí cítil, jak životní fluidum, schopnost existovat, zkrátka život a možná i vůle žít dál mu pomalu, ale nepřetržitě odcházejí, jako se zrníčka písku kupí a defilují jedno po druhém beze spěchu a bez přestávky úzkým hrdlem přesýpacích hodin. V některých chvílích intenzivní činnosti a soustředěné pozornosti ten pocit stálého odcházení mizel, aby se znovu neotřesně vynořil při nejbližší příležitosti mlčení nebo introspekce: tak jako ustavičné bzučení u ucha, jako tikání kyvadla se uplatní, když všecko ostatní mlčí. A v tu chvíli nám dávají jistotu, že tu pořád byla, že tu pořád bděla, i když jsme je neslyšeli.“ (154)

Di Lampedusa, Giuseppe Tomasi. Gepard. Praha: Odeon, 1983.