Einsteinova krev – Philip Sington

Čas od času se stane, že ve výprodeji narazíte na skutečnou perlu a nechápete, jak se tam mohla dostat. Přesně takový pocit jsem měla, když jsem dočetla Einsteinovu krev (The Einstein Girl) od britského spisovatele Philipa Singtona, která mě stála pouhých 87 korun. Zlákal mě její titul, protože mám ráda dobu přelomu 19. a 20. století a tehdejší autory. Ač se děj knihy odehrává později (20. a 30. léta v Německu), není o nic méně zajímavý. Hlavní postavou je psychiatr Martin Kirsch, chirurg z první světové války, kterého čeká sňatek s dcerou bohatého obchodníka Almou a podle všeho i úspěšná kariéra v berlínském ústavu. Zvrat v jeho životě způsobí nález polomrtvé ženy trpící amnézií, u které je pozvánka na přednášku Alberta Einsteina. Kdo je tato dívka, má něco společného s Einsteinem a vrátí se jí někdy paměť? Martin dívku přijme k sobě na kliniku a intenzivně pátrá po její minulosti, která jej přivede až do Švýcarska. V pozadí jeho pátrání se vlády ujímá Hitler a schyluje se k nejen k druhé světové válce, ale i akci T4.

Einsteinova krev je výborný román, který vychází z pečlivého nastudování historických souvislostí poskládaných do propracovaného a uvěřitelného příběhu. Knihu bych více než jako thriller označila za historický román. I když je hlavní motiv fiktivní, vše ostatní odpovídá historickým souvislostem, ať už je to osud Martinova bratra Maxe, který zahynul ve 3. bitvě u Yper během podminování Messinského hřebínku, přes popis běžně používaných (a často drastických) psychiatrických metod, až po mini exkurz o německých sériových vrazích 20. let. A i když je hlavní motiv knihy fiktivní, není fiktivní v tom smyslu, že by se nemohl stát, spíše se jedná o určitou verzi příběhu, jehož skutečný konec vlastně nikdo nezná. Autor je velmi dobře erudovaný, ale jeho znalosti by mu byly k ničemu, kdyby je nedokázal skvěle literárně zpracovat. To vše je okořeněno autorovým neskutečným smyslem pro detail (Eduard skutečně podléhal Freudovým teoriím a stěny pokoje si zdobil pornografií a drobná zmínka o Mileviných kaktusech odkazuje k její impozantní sbírce sukulentů a kaktusů, největší v celém Švýcarsku).   


Einsteinova krev se četla jedním dechem a několik dějových rovin spolu zároveň harmonicky souznělo. Příběh o tom, jak je šílenství blízko genialitě, Alberta Einsteina ukazuje v jiném než všeobecně známém světle a líbila se mi i narážka na Milevin podíl ke zrodu teorie relativity.  I přesto, že má děj rychlý spád a je opravdu napínavý, má román nesporné literární ambice být něčím víc, než jen brakovou zábavou. Už jen psát o teorii relativity čtivým způsobem je pro mě k nepochopení, a i proto si mě Philip Sington touhle knihou získal. Kéž by všechny historické romány byly aspoň z poloviny tak dobré jako je Einsteinova krev.

Milý příteli, pro většinu lidstva je klam jediným prostředkem, který činí život snesitelným. To je podle mě tragédie lidského údělu. Člověk musí předstírat, že vidí smysl i tam, kde rozumově není. Co by pak měl jeden s druhým společného? Lidské vazby by se zpřetrhaly. Společnost by se rozpadla a lidé by museli čelit lhostejnosti vesmíru sami. Tomu se chtějí vyhnout více než čemukoli jinému a za to jsou odhodláni zaplatit i cenu války.“ 

Sington, Philip. Einsteinova krev. Praha : Paseka, 2014. Strana 335



Komentáře