Něžná píseň – Leila Slimani
Nejvýznamnější francouzskou literární
cenu si v roce 2016 odnesla Něžná
píseň původem marocké spisovatelky Leily Slimani. Literární kritici si povšimli
již jejího debutu V lidožroutově zahradě,
který mnozí označili jako moderní podobu paní Bovaryové. Díky Gouncourtově ceně
byla Něžná píseň přeložena i do
češtiny a čtenáři se tak mohou seznámit s tím nejlepším, co francouzská
literatura (podle kritiků) nabízí…
Manželé Myriam a Paul jsou
klasickým párem střední třídy, jejichž život se převrátí založením rodiny. Paul
je hudebním producentem, který se křečovitě přidržuje představy, že nestárne a
Myriam záhy po narození druhého dítěte netouží po ničem jiném, než se vrátit do
práce a pokračovat v kariéře advokátky. Rozhodnou se, že si najmou chůvu,
aby se ani jeden nemuseli ničeho vzdát. Louisa se zdá vhodnou adeptkou, skvělou
chůvou, dokonalou hospodyní a k tomu ještě spolehlivou uklízečkou. Myriam
a Paul jsou hrdí na to, jakou skvělou chůvu si pořídili a jejími přednostmi se
chlubí svým známým. Louise je ve středním věku, manžel jí zemřel, ač se nezdá,
že by s ním byla v manželství šťastná a s dospělou dcerou nemá dobrý
vztah. Louise žije velmi skromně, až na pokraji chudoby. Zdá se, že je se svými
novými zaměstnavateli spokojená, s pečlivostí se stará o děti i domácnost.
To se však má jednoho dne změnit a manželé budou velmi litovat, že si najali.
V Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila
a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je
určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co
začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity
nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný
závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou
nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale
nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako
všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic
z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny
dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi
dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální
nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré
plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na
Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje
za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či
pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že
dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru,
která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi
paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou
dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila
láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.
Něžná píseň je pro mě průměrnou knihou. Možná až zbytečně vyhrocená
atmosféra na začátku, pomalu slábne, až se rozplyne v nezajímavém konci.
Docela se mi líbila pasáž s kuřetem, která dala ději skutečně mrazivý
nádech, ale jednalo se o pouhou epizodu, která nebyla nijak dál rozpracována. To
je možná i důvod, proč na mě kniha nepůsobila kompaktně. Děj se rozbíhá do
několika možných rovin, ale ani v jedné se neudrží. Jsem si jistá, že kdyby
knihu napsala Petra Soukupová, byla by sonda do života rodiny a chůvy mnohem
výmluvnější, a ani by nemusel nikdo přijít o život…
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)