Něžná píseň – Leila Slimani

Nejvýznamnější francouzskou literární cenu si v roce 2016 odnesla Něžná píseň původem marocké spisovatelky Leily Slimani. Literární kritici si povšimli již jejího debutu V lidožroutově zahradě, který mnozí označili jako moderní podobu paní Bovaryové. Díky Gouncourtově ceně byla Něžná píseň přeložena i do češtiny a čtenáři se tak mohou seznámit s tím nejlepším, co francouzská literatura (podle kritiků) nabízí…

Manželé Myriam a Paul jsou klasickým párem střední třídy, jejichž život se převrátí založením rodiny. Paul je hudebním producentem, který se křečovitě přidržuje představy, že nestárne a Myriam záhy po narození druhého dítěte netouží po ničem jiném, než se vrátit do práce a pokračovat v kariéře advokátky. Rozhodnou se, že si najmou chůvu, aby se ani jeden nemuseli ničeho vzdát. Louisa se zdá vhodnou adeptkou, skvělou chůvou, dokonalou hospodyní a k tomu ještě spolehlivou uklízečkou. Myriam a Paul jsou hrdí na to, jakou skvělou chůvu si pořídili a jejími přednostmi se chlubí svým známým. Louise je ve středním věku, manžel jí zemřel, ač se nezdá, že by s ním byla v manželství šťastná a s dospělou dcerou nemá dobrý vztah. Louise žije velmi skromně, až na pokraji chudoby. Zdá se, že je se svými novými zaměstnavateli spokojená, s pečlivostí se stará o děti i domácnost. To se však má jednoho dne změnit a manželé budou velmi litovat, že si najali.



Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.

Něžná píseň je pro mě průměrnou knihou. Možná až zbytečně vyhrocená atmosféra na začátku, pomalu slábne, až se rozplyne v nezajímavém konci. Docela se mi líbila pasáž s kuřetem, která dala ději skutečně mrazivý nádech, ale jednalo se o pouhou epizodu, která nebyla nijak dál rozpracována. To je možná i důvod, proč na mě kniha nepůsobila kompaktně. Děj se rozbíhá do několika možných rovin, ale ani v jedné se neudrží. Jsem si jistá, že kdyby knihu napsala Petra Soukupová, byla by sonda do života rodiny a chůvy mnohem výmluvnější, a ani by nemusel nikdo přijít o život…



Komentáře