Humans of Prague – Tomáš Princ

Čtyři a půl roku Tomáš Princ, filmař a fotograf, zaznamenával příběhy lidí, které potkal v pražských ulicích. Fotografie s texty publikoval na svém blogu Humans of Prague, za nějž v roce 2016 získal Magnesii Literu. Blog je českou obdobou amerického projektu Brandona Stantona s názvem Humans of New York, na který svým názvem přímo odkazuje.

Po více než čtyřech letech se autor rozhodl vydat mnohé z příběhů publikovaných na svém blogu knižně. A tak vznikl titul Humans of Prague od nakladatelství Labyrint. Předně na knize zaujme její formát a příjemná grafická úprava. Kniha vyšla také anglicky a bude určitě ozdobou nejedné knihovny.

Osobně jsem na blog Tomáše Prince přišla až v souvislosti s ML a pročítání příběhů se stalo mojí každodenní oblíbenou činností. Chtěla jsem autora blogu podpořit v jeho činnosti, ale pokud po knize netoužíte, nebo je pro vás jinak nedostupná, stačí zabrousit na stránky humansofprague a pročítat a pročítat.

Nevím, podle jakého klíče byly příběhy do knihy zařazeny. Na blogu jsou příběhy řazeny chronologicky, zatímco v knize jsou asi různě zpřeházené. Mojí pořádku milovné duši by se více líbilo řazení chronologické s uvedením data, ale pro knihu to asi nebylo žádoucí.

Koncept blogu (potažmo knihy) je mi blízký, autor je v podstatě sběratel příběhů obyčejných lidí. Z davu se stávají jednotlivci s jedinečným osudem, myšlenkami, radostmi i bolestí. Příběhy, které jsou nám předkládány jsou samozřejmě určitým výsekem, který se rozhodl autor publikovat, určitý střípek, který autorovi připadal nějakým způsobem atraktivní, významný nebo výmluvný.

Každý příběh je jedinečný, některé jsou vážné, některé radostné, některé jsou delší a jiné jsou zase pouhými momentkami. Starší lidé často vzpomínají na válku, léta v socialistickém Československu, či ztrátu partnera. Mladí lidé hovoří o tom, jaké to je žít po svém, často je z nich cítit nejistota. Jsou tady bezdomovci, námezdní dělníci, dívka, kterou čeká rande na slepo nebo muž, který se bojí své rodině říct, že je gay. Některé z příběhů jsou vysloveně tragické, protože i takový je život. Autor svým „objektům“ kladl otázky typu, o čem přemýšlí, nebo co byl zlomový okamžik v jejich životě. Z jednotlivých příběhů lze vycítit, že autor musel působit na své respondenty velmi důvěryhodně a empaticky, protože výsledkem jsou často zajímavé a intimní příběhy. Humans of Prague je pro mě zachycením důležitého momentu, myšlenky v její instantní podobě. Autor dává hlas obyčejnému člověku, naslouchá náhodnému chodci, aniž by věděl, co mu svěří. O čem byste autorovi řekli vy, kdyby vás jednou potkal?