Dešťová hůl – Jiří Hájíček

Selským barokem to začalo, Rybí krví pokračovalo a Dešťovou holí to vyvrcholilo. Jiří Hájíček završil svoji volnou vesnickou trilogii a stejně jako za předešlé knihy získal cenu, tentokrát Knihu roku 2016 od Lidových novin. Mnozí označují Dešťovou hůl za autorův nejlepší román a dle mého názoru skutečně reprezentuje to nejlepší, co lze v současné české literatuře najít.

Dešťová hůl se na rozdíl od minulých románů odehrává pouze v současnosti bez retrospektivních odboček. Hlavní postava Zbyněk Polecký, muž ve středním věku žije v bezdětném manželství s Terezou a pracuje pro univerzitu jako správce pozemků. Dlouhodobě ho trápí nejen nespavost ale i ženina marná snaha přijít do jiného stavu. Jeho život ve snad příliš zajetých kolejích naruší vpád minulosti v podobě majetkoprávního sporu jeho dětské lásky Bohuny. Ta se na Zbyňka obrátí s prosbou o pomoc, jak vyřešit dvojí darování pozemku po jejím strýci. Zdánlivě zapeklitý případ brzy nabyde do nepředvídatelných rozměrů a Zbyněk se rozhodne vyjít na válečnou stezku nejen proti ostatním, ale také proto, aby dokázal vyhrát boj se sebou samým. Bohuna je svět tehdy – dětství, dávná láska, rodná ves, nevinnost; Tereza je svět nyní – snaha o rodinu, zakotvení, město, současný domov. Mezi nimi je Zbyněk, který nestojí o návrat do starých kolejí, ale také ne o sterilní vztah a dokonalý byt po Terezině dědečkovi. Majetkoprávní pře není pro Zbyňka bojem o Bohunu, ale jeho samého a o jeho důstojnost. Možná je to poslední chvíle, kdy může bojovat za to, aby se „nevzbudil jako někdo jinej“.

Dešťová hůl je vytříbeným románem, který na mě oproti Rybí krvi působí jaksi úsporněji. Díky Zbyňkové nespavosti se Hájíčkovi v románu podařilo vystavět atmosféru určité malátnosti a otupenosti. Zbyněk je vyčerpaný, jak fyzicky, tak psychicky, ocitá se na jakési pomyslné křižovatce, kde se musí rozhodnout, jakým směrem se dát. Podobně jako Hana v Rybí krvi bojuje - ale zatímco Hana bojovala z povahy svého mladí a idealismu, Zbyněk bojuje právě proto, že už není mladý a právě proto, že už ztratil své ideály. Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.