Loutkář – Jostein Gaarder
Úspěšný norský spisovatel se svou
zatím poslední knihou obrací k dospělému publiku. Hlavní hrdina Jacob je
učitelem religionistiky a etymologie, otec jej nevychovával a po smrti matky
zůstává sám. Pocit osamělosti jej dožene až k nečekanému řešení: začne
chodit na cizí pohřby, kde pozůstalým vypráví vymyšlené příběhy o tom, jak se
se zesnulým znal. Jacob je vědec uzavřený sám do sebe, společnost mu dělá
loutka, která je jeho druhou částí osobnosti. Na desítkách pohřbů poznává Jacob
rodinu Lundinových a k jeho členům si vytváří vztah. Jednou z těchto členů
je i Agnes, která jej jako jediná začíná chápat…
Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný
nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst,
protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od
začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá. Snad jsem knihu dočetla
jen proto, že se mnoho čtenářů shodlo, že po 100 stranách dochází ke zvratu. Já
jsem však žádný zlom nepocítila a knihu jsem dočetla jen ze setrvačnosti. V tomto
ohledu mi Loutkář připomíná Hrad v Pyrenejích
(mimochodem byl na přebalu rovněž použit motiv od Magritta), se kterou jsem bojovala
úplně stejně. Loutkář je od začátku
nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký
vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání
nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své
čtenáře a okolo toho vystavěl příběh.
Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu
sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala
ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách
napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkař velkým jinotajem, ale pro mě
zkrátka ne zrovna podařeným románem.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)