Loutkář – Jostein Gaarder

Úspěšný norský spisovatel se svou zatím poslední knihou obrací k dospělému publiku. Hlavní hrdina Jacob je učitelem religionistiky a etymologie, otec jej nevychovával a po smrti matky zůstává sám. Pocit osamělosti jej dožene až k nečekanému řešení: začne chodit na cizí pohřby, kde pozůstalým vypráví vymyšlené příběhy o tom, jak se se zesnulým znal. Jacob je vědec uzavřený sám do sebe, společnost mu dělá loutka, která je jeho druhou částí osobnosti. Na desítkách pohřbů poznává Jacob rodinu Lundinových a k jeho členům si vytváří vztah. Jednou z těchto členů je i Agnes, která jej jako jediná začíná chápat…

Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá. Snad jsem knihu dočetla jen proto, že se mnoho čtenářů shodlo, že po 100 stranách dochází ke zvratu. Já jsem však žádný zlom nepocítila a knihu jsem dočetla jen ze setrvačnosti. V tomto ohledu mi Loutkář připomíná Hrad v Pyrenejích (mimochodem byl na přebalu rovněž použit motiv od Magritta), se kterou jsem bojovala úplně stejně. Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh.



Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkař velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.  


Komentáře