Mitsuko – Vlasta Čiháková Noshiro

Byla jednou z prvních Japonek, které přicestovaly do Evropy, v mládí byla Gejšou a na konci 19. století byla provdána za rakousko-uherského diplomata Heinricha Coundehove-Kalergi. Porodila sedm dětí, jedním z nich byl Richard, zakladatel mírového hnutí Panevropa. V mladém věku opustila Japonsko, kam se již nikdy nepodívala. Velkou část života prožila na zámku v západočeských Poběžovicích.

Že jste nikdy o Mitsuko Aoyamě neslyšeli? Můžete to napravit knihou Mitsuko od Vlasty Čihákové Noshiro. Tato historička umění a japanistka, která v 70. a 80. letech žila a pracovala v Japonsku, se rozhodla knižně zpracovat dosud opomíjený příběh Mitsuko Aoyamy, mladé dívky, která následovala svého muže do Evropy, kde jim byla svěřena správa jejich rodinného majetku (Poběžovice, Pivoň, Zamuto). Příběh je beletrizovaný a je volně založen na šesti denících, které Mitsuko diktovala své dceři Olze v době, kdy již byla těžce nemocná.   

Dramatický příběh mladé Japonky započal v době, kdy byl hrabě Heinrich Coundehove-Kalergi povolán do diplomatických služeb do Japonska. Byl jednou z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších osobností rakousko-uherské aristokracie, ovládal 18 jazyků, zajímal se také o náboženství a filozofii. V době, kdy se Mitsuko v roce 1895 jako jednadvacetiletá vdávala za o patnáct let staršího Heinricha, nevěděla o jeho domovině zhola nic. Přesto jej oddaně následovala do Evropy a postupně mu porodila sedm dětí – nejstaršího Hanse, Richarda, Gerolfa, Elizabeth, Olgu, Idu a Karla. Zlom přišel v roce 1906, kdy hrabě Heinrich předčasně zemřel a byl pohřben na hřbitově v Poběžovicích. Hrabě se vzdělával během celého života a inklinoval nejen ke katolické víře, ale též k budhismu a byl zapřisáhlým odpůrcem antisemitismu. Hrabě Mitsuko miloval, přesto spolu manželé prožili jen 14 let. Po smrti Heinricha se Mitsuko musela ujmout správy panství a zajištění vzdělání svým dětem. Povaha tajemné a něžné manželky se vytratila, uhasla sláva Poběžovického sídla a obdivovaná exotická kráska se změnila v neoblíbenou cizinku. V Mitsuko se přela její hrdá japonská povaha s novými poměry, které nastaly nejen po smrti manžela ale především bezprostředně po první světové válce. Hans i Gerolf bojovali na frontě (pro svého prvorozeného syna hrdá Mitsuko dokonce požadovala převelení do první linie), její dcery musely dočasně přerušit studium ve Vídni a vrátit se k matce do Poběžovic. Po první světové válce jdou děti vlastní cestou a Mitsučino vidění světa se neslučuje s jejich. Hans a Richard se ožení, ale matka s jejich svazky nesouhlasí, nejmladší Karl, na jehož výchovu nikdo neměl čas, utíká do Austrálie. Čím dál častější jsou i roztržky mezi dcerami a matkou, která by si přála, aby se vhodně vdaly, zatímco dívky touží po vzdělání a emancipaci. Mitsuko je již nikdy neprovdala, i když kolovaly zvěsti o tom, že jí nadbíhal maďarský hrábě Pálffy. Sama se aktivně stýkala s japonskými diplomaty a v období před válkou se účastnila mnohých kulturních akcí. Po válce se ale soustředila na vzdělání svých dětí, ona sama byla měšťanského původu s nízkým vzděláním. Poté, co se děti osamostatnily, vztahy v rodině ochladly a Mitsuko zůstala opuštěná. Starala se o ni její dcera Olga, která nakonec zaznamenala matčin životopis.

Příběh Mitsuko je v Japonsku dobře znám, i když podle autorky hraje pouze na romantickou notu a skutečný příběh oklešťuje na pohádku o popelce. Autorka však přistoupila k této látce kriticky a knize předcházelo náročné bádání, o samotné Mitsuko se autorka poprvé dozvěděla v Japonsku v 70. letech. Že autorka ovládá japonské reálie, dokládá spousta drobných detailů o japonském způsobu života, i podrobný poznámkový aparát. Příběh Mitsuko rozhodně není červená knihovna, i když začátek knihy ji může připomínat. Autorka se však rozhodla ukázat Mitsuko nejen jako krásnou cizokrajnou květinu, ale také jako osobnost, která se po smrti muže mění v tvrdohlavou a neústupnou ženu. Autorka jemně, ale výstižně vykresluje vztahy mezi matkou a dětmi, které se začínají vzpírat matčiným nevyváženým emocím. Zároveň se ale autorka zamýšlí nad tím, čemu všemu musela Mitsuko čelit, že se nikdy nemohla vrátit do své domoviny, že byla vychována v japonských tradicích a nikdy nepoznala rodičovskou něhu, kterou pak zákonitě nemohla sama předat (autorka v tomto smyslu naráží na fakt, že tři synové si našli o řadu let starší manželky). „(…) vnější projevy citu nepatřily k japonským zvyklostem. Po lásce dětí zatoužila až příliš pozdě, když ji jedno po druhém opouštělo. Bylo pozdě na vzájemné dorozumění, neboť celý život vyžadovala od dětí jen poslušnost a ony se jí dlouho nevzpouzely. K stáru proto nebyla šťastná a nakonec chtěla všechny v poslední vůli vydědit, s výjimkou Hanse a Olgy. Majetková práva však popřela sama historie, z rodového vlastnictví nezbylo nic. „ (279)

Příběh Mitsuko je bezesporu zajímavou kapitolou také českých dějin a Vlasta Čiháková Noshiro jej zaznamenala s velkou pečlivostí. Chápu, že někomu nemusí vyhovovat beletrizace, mně však vůbec nevadila a v lecčem mi připomněla knihu o Sidonii Nádherné od A. Wágnerové. Příběh Mitsuko je zajímavý i svým bohatým kulturně politickým pozadím přelomu 19. a 20. století a později též obdobím 1. světové války. V tomto smyslu jsem ocenila, že každá kapitola označená příslušným rokem nese v úvodu souhrn významných událostí, které se toho roku udály a čtenáři tak dopomůže uvědomit si široké souvislosti. Kniha je opatřena bohatým obrazovým materiálem, přehledem členů rodiny, ale také poznámkovým aparátem, který však neruší hlavní osu příběhu přílišnými podrobnostmi. Velmi zajímavé jsou i medailonky Mitsuko a jejích dětí, z nichž nejznámější je jistě zakladatel Panevropy Richard. Příjemnou tečkou je autorská poznámka o tom, jak je na příběh Mitsuko nahlíženo v Japonsku a co vše zahrnovalo autorčino bádání.

„Pro své chorobně střežené sny zemřela předčasně, osamocená a fyzicky i psychicky ochromená. Jako matka Richarda Coudenhove byla nazývána „matkou zakladatele moderní Evropy“, avšak sama považovala toto přízvisko za ironii – vždyť po celý svůj život toužila alespoň jedenkrát podívat se zpět do rodné země a neustále musela předstírat něco, co narušovalo její bytostnou identitu. V jistém smyslu tomu však nemohlo být jinak – jestliže se její děti rozprchly do světa žít ve shodě s kosmopolitními tradicemi svých předků, osud dal nakonec za pravdu ideálům hraběte Heinricha a syna Richarda – žít kdekoli ve světě, který je v zásadě jenom jeden. Mitsuko nebyla pochována po boku svého manžela. Manžel odpočívá na čelním místě hřbitova v blízkosti poběžovického zámku, slavného i svou historickou židovskou a německou obcí. U boční hřbitovní zdi je pohřben věrný sluha Babik. Samotu jejich náhrobků lze však chápat jako konečnou spravedlnost, z hlediska rozdílnosti pohledu manželů na svět. V tomto smyslu se sen o věčných milencích nenaplnil.“ (287)

Noshiro, Vlasta Čiháková. Mitsuko. Brno: Jota, 2015.